V Německu se začíná hlasitě diskutovat o tom, zda je stát i v příštích letech schopen nabídnout lidem celostátní měsíční jízdenku na veřejnou dopravu za v přepočtu 1100 korun. Takzvaný „49 euro ticket“ měl přesvědčit Němce, aby z aut přesedli do vlaků a autobusů. Jak se ale po prvních zkušenostech ukazuje, velké úspory emisí to nepřineslo. Samotné zlevnění veřejné dopravy totiž na většinu automobilistů nefunguje. Jezdili by autem, i kdyby byla tato doprava úplně zadarmo. Ke snížení hustoty automobilového provozu je třeba ještě něco jiného než jen levné jízdenky na vlak či autobus.
Takzvaný „49 euro ticket“ je v Česku možná neprávem opomíjenou, o to ale důležitější součástí německé energiewende, tedy přechodu k takzvané bezemisní ekonomice. Toto opatření totiž mělo mimo jiné prověřit, zda jsou vysoce motorizovaní Němci schopni ve snaze snížit emise přinést i „oběť nejvyšší“, tedy vzdát se svých oblíbených automobilů. Nebo alespoň jízdy automobilem výrazně omezit.
Německá vláda tak loni přistoupila v Evropě k ojedinělému kroku. Zavedla možnost cestování všemi dopravní prostředky veřejné dopravy po celé zemi za již zmíněnou cenu 49 eur. Tato jízdenka je sice dražší než devítieurová jízdenka, platná jako stimul k cestování těsně po covidové pandemii, i tak se ale jedná o nesmírně výhodnou nabídku.
Pro srovnání. Jenom v Praze stojí měsíční jízdenka na veřejnou dopravu 550 korun, za hranice hlavního města se s ní ale nikdo nedostane. V Německu dnes mohou lidé za dvojnásobnou částku cestovat měsíc po celé zemi, výjimkou jsou pouze některé rychlostní dálkové spoje, které se platí zvlášť. Jinak ale lze se 49eurovou jízdenkou jezdit celý den metrem po Berlíně, stejně jako se posadit do vlaku a jet z Mnichova do Hamburku a nazpátek. A druhý den třeba navštívit s lodním trajektem turisticky atraktivní ostrov Sylt.
