Když v pátek 10. února v požehnaných jedenadevadesáti letech zemřel Carlos Saura (1932–2023), sevřelo se mně, a jistě nejen mně, srdce. Slavný španělský režisér totiž patřil k těm, kteří byli a stále jsou součástí mé celoživotní lásky k filmu, a kromě toho je neoddělitelně spojen s křehkými léty mého dospívání a rané dospělosti, tj. s roky, na které má většina lidí včetně mě ty nejhezčí vzpomínky. V sobotu večer jsem pak, stále ještě v rakouském Zell am See, vypil na jeho počest skleničku španělského vína a zavzpomínal na báječné časy, jež jsem s ním v kině prožil. Kromě toho jsem si znovu uvědomil, jak důležitý byl Saura nejen pro španělské, ale – pro mnohé z vás možná překvapivě – i pro československé filmové publikum.
Československý film v letech šibenic i v čase tání
V komunistickém Československu (1948–1989) měla kinematografie ve srovnání s vyspělými západoevropskými zeměmi poněkud zvláštní postavení. Na jedné straně zde došlo ke znárodnění filmového průmyslu a k nastolení přímého dohledu komunistických orgánů nad celým filmovým odvětvím, projevující se zejména v přísné cenzuře, na druhé straně komunistický režim poměrně velkoryse podporoval často i velice ambiciózní a nákladné projekty těch tvůrců, kteří byli ochotni spolupracovat s nimi za nových podmínek, tj. v rámci jasně daných ideologických mantinelů.
V průběhu výše zmíněných čtyřiceti let se situace přirozeně proměňovala. Zatímco na konci čtyřicátých let a v padesátých letech vznikala v pražských barrandovských ateliérech především schématická díla v duchu tzv. socialistického realismu, silně poplatná době a sovětským vzorům, od přelomu padesátých a šedesátých let se s pozvolným uvolňováním politických poměrů začala situace měnit i v kinematografii. Jako příklad filmů „nového typu“ lze uvést „Školu otců“ Ladislava Helgeho (1957), „Tři přání“ Jána Kádára a Elmara Klose (1958) či trojici filmů zachycující strhujícím způsobem život Čechů a Slováků za druhé světové války („Romeo, Julie a tma“ Jiřího Weisse [1959], „Vyšší princip“ Jiřího Krejčíka [1960] a „Atentát“ Jiřího Sequense [1964]).
Ve druhé polovině šedesátých let došlo v Československu, s nadsázkou řečeno, k filmovému „zázraku“ – zrodila se „československá nová vlna“. Režiséři a režisérky jako Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Jan Němec, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Jaromil Jireš a další natočili snímky, na které se stály nekonečné fronty před biografy nejen u nás doma, ale i v zahraničí. Vpád vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 vedl ve svém důsledku k návratu neostalinistů k moci, třebaže již bez přímých krvavých excesů, známých z padesátých let, a také k obnovení větší, přímé závislosti na Moskvě. „Všichni ti bystří mladí muži a ženy“ od filmu, jak hvězdy „nové vlny“ z konce šedesátých let nazval spisovatel Josef Škvorecký, buď z Československa odešli (Forman, Passer), přestali dočasně točit (Menzel, Chytilová), anebo se přizpůsobili politické situaci, takže jejich práce nesla po jistý čas zjevné známky stagnace a úpadku. Definitivní zlom a možnost naprosté tvůrčí svobody, omezené jen ekonomickými možnostmi, přinesla až tzv. sametová revoluce v listopadu 1989.
