Po krátké přestávce se dnes vracíme k seriálu Reaganova Amerika. V názvu tohoto již devatenáctého dílu jsem se rozhodl parafrázovat slavný román anglického spisovatele Grahama Greena Tichý Američan (The Quiet American; 1955), pojednávající o počátcích amerického angažmá v Indočíně, jež se následně zvrhlo v tzv. Vietnamskou válku. Ronald Reagan žádnou podobnou válku v době, kdy stál v čele USA, nerozpoutal. Politika jeho vlády na Blízkém východě, konkrétně v Libanonu, vůči Grenadě a vůči Jihoafrické republice, respektive působení „tichých“ i „hlasitých“ Američanů včetně příslušníků armády v těchto zemích nicméně vyvolalo ve světě řadu otázek a kontroverzí.
Libanon
Pokud jde o Libanon, situace v této zemi byla stejně jako v celém blízkovýchodním regionu dlouhodobě nesmírně komplikovaná. Občanská válka, zjednodušeně řečeno mezi křesťany a muslimy, která začala v roce 1975 (a která do roku 1990 přinesla podle nejvyšších odhadů až čtvrt milionu mrtvých na obou stranách) zde vytvářela trvalé napětí.
Do války se několikrát (po útoku teroristů proti němu) zapojil i Izrael; právě v době první libanonské války vznikla teroristická organizace Hizballáh, jež je, podporována režimem ajatolláhů v Íránu, jednou z hlavních příčin nestability a krveprolití v této oblasti dodnes.
Na podzim 1983 v Libanonu působily již druhým, respektive třetím rokem mírové jednotky s názvem Multinational Force in Lebanon (MNF), jejichž součástí byli i příslušníci americké, britské, francouzské a italské armády.
Když 22. října 1983 zaútočili sebevražední atentátníci na americké vojáky a 241 z nich přitom zabili (největší jednodenní ztráty pro americkou námořní pěchotu od bojů proti Japoncům o Iwodžimu za druhé světové války v únoru a březnu 1945, respektive pro americké pozemní jednotky od tzv. ofenzívy Tet ve Vietnamu z roku 1968), vše nasvědčovalo tomu, že šokovaný, konsternovaný a rozzuřený prezident Ronald Reagan nařídí tvrdou odvetu.
Reagan byl ale chladnokrevný politik, který věděl, že cílem útoku na americké vojáky bylo právě vyprovokovat Washington k co nejostřejší reakci, jíž chtěl Hizballáh, podporovaný Íránem, využít jako záminky k další eskalaci války s cílem rozšířit ji do Izraele.
Prezident proto nakonec s krajním sebeovládáním akceptoval názor ministra obrany Caspara Winbergera, jehož maximálně respektoval, a chystaný útok na kasárna příslušníků Hizballáhu ve východolibanonském Baalbeku (či Balabakku), kde podstupovali výcvik od Íránských revolučních gard (přesněji Armáda strážců islámské revoluce, fakticky nezávislá na íránské pozemní, letecké i námořní armádě), odvolal.
Není nejmenších pochyb o tom, že Reagan při tomto rozhodnutí vnitřně silně trpěl. Ponížení, které pokračovalo přesunem, fakticky útěkem amerických jednotek na moře (ve snaze vyhnout se dalším útokům), a které vyvrcholilo jejich stahováním z oblasti, k němuž došlo v únoru 1984, bylo pravděpodobně největší, jakému musel během osmi let v Bílém domě čelit, na poli zahraniční politiky docela určitě.
Zda bylo správné (jak byl přesvědčen Weinberger), není jasné, a nikdo již finální verdikt nevyřkne. Představa, že by rozhodná americká reakce situaci výrazně prospěla, je ale naivní. To další vývoj v tomto regionu ukázal více než jasně.
Grenada
Pokud jde o Grenadu, počátek vývoje, jenž vedl k americkému angažmá v této zemi v podobě vojenského zásahu, je třeba vidět již v roce 1974, kdy došlo k vyhlášení nezávislosti na Velké Británii. Následující události byly pro tuto post-koloniální zemi ve většině ohledů příznačné: politická nestabilita, časté střídání vlád, politické a vojenské převraty, na což dopláceli v první řadě „obyčejní obyvatelé“.
Na Grenadě měl vývoj, zjednodušeně řečeno, tuto podobu: vítězství umírněné Grenadské sjednocené strany práce (Grenada United Labor Party; GULP) v čele se sirem Erikem Matthewem Gairym, proti němuž se postavila marxistická levice, konkrétně Nové hnutí spojeného/sjednoceného úsilí o sociální péči, vzdělání a osvobození (New Joint Endeavor for Welfare, Education, and Liberation Movement, ve zkratce New Jewel Movement; NJM) vedené Mauricem Bishopem, které provedlo ještě v témže roce státní převrat.
Následné sbližování „revoluční vlády“ s Castrovou Kubou a se Sovětským svazem a pokus o vytvoření radikálně levicového, proto-komunistického (v latinskoamerickém slova smyslu) režimu včetně „revoluční armády“ pak notně přiblížil americkou vojenskou invazi.
