V Srbsku se po deseti letech začínají sčítat výsledky restitucí majetku, zabaveného po válce statisícům odsunutých místních Němců. Srbsko se totiž na rozdíl od jiných zemí, včetně Česka, rozhodlo s vyhnanými Němci vyrovnat. Zájem vyhnanců získat svůj majetek zpět ale zůstal daleko za očekáváním.
Srbsko přijalo zákon o restitucích už v roce 2011, němečtí vyhnanci a jejich potomci pak mohli o vrácení svého majetku či odškodnění za něj žádat až do konce roku 2014. Teprve nyní, kdy už vypršely lhůty na většinu odvolání a soudních sporů, je ale možné rekapitulovat, jak unikátní pokus o vyrovnání s německými vyhnanci vlastně dopadl.
Jedna věc je přitom jistá. Vstřícné gesto směrem k vyhnaným Němcům učinila země, která patří z hlediska válečné nacistické perzekuce a teroru vůči civilnímu obyvatelstvu k nejhůře postiženým zemím na kontinentu. Přesto se Srbové odhodlali odškodnit všechny místní Němce, kteří se žádného násilí a zločinů nedopustili a majetek jim byl zabaven pouze na základě kolektivní viny.
A jak to dopadlo? Němci ze srbské Vojvodiny, označovaní za Dunajské Šváby (Donauschwaben), dostali zpět asi 450 hektarů zemědělské půdy, 60 budov, některé stavební pozemky a lesy. Vzhledem k rozsahu majetku, který na konci války Dunajští Švábové ve Vojvodině vlastnili, je to ale žalostně málo.
Pro srovnání. Podle údajů jednoho ze sdružení Dunajských Švábů „Apatin“ patřilo zhruba třistatisícové menšině na území Vojvodiny asi 40 % orné půdy, polovina průmyslových podniků, tisíce budov a domů či zemědělská stavení.
Jenže o vrácení majetku požádalo podle záznamů srbské Agentury pro restituce jen 1112 vyhnanců a jejich potomků, z toho velká část navíc svou snahu v průběhu procesu vzdala. A důvod?
„Problémy vás čekají doslova na každém kroku,“ řekl stanici Deutsche Welle (DW) Bojan Masic, předseda spolku Dunajských Švábů „Adama Berenc“ ze srbského Apatinu. Srbsko totiž zvolilo v oblasti restitucí bývalého „německého majetku“ cestu, která je pro žadatele více než spletitá. Veškeré důkazní břemeno leží na žadateli.
Ten musí na své náklady prokázat nejen jaký konkrétní majetek ve Vojvodině mu (nebo jeho rodině) prokazatelně patřil, ale také to, že on sám (nebo předek žadatele) se nepodílel na žádných válečných zločinech, ani nebyl členem okupační armády. To je totiž základní podmínka pro to, aby mohl o restituce vůbec žádat.
„Staré katastrální spisy jsou přitom z velké části zničené nebo leží v archivech, kde se velmi obtížně a nákladně hledají,“ uvedl Masic. Například Otto Dombovicovi, který se stal prvním Dunajským Švábem, který požádal o vrácení majetku, se tak podařilo po pěti letech snahy nakonec vymoci jen dvacet akrů půdy.
Ještě složitější je někdy získat osvědčení o „bezúhonnosti“ během války. I tady se musí o příslušné potvrzení postarat sám žadatel. Ten byl povinen sepsat žádost (přeloženou do srbštiny a splňující veškeré formální záležitosti) všem příslušných soudům a archivům, které poté posoudily, zda nebyl válečným zločincem či příslušníkem nacistické armády. To ale může trvat velmi dlouho, a pokud žadatel v mezidobí zemře, musí jeho příbuzní požádat o rehabilitaci znovu.
