Třetí desetiletí 20. století, tzv. „zlatá dvacátá léta“ (Golden Twenties) označovaná též jako „doba, která řvala“ (Roaring Twenties), bylo ve Spojených státech amerických i v Evropě v mnoha ohledech mimořádné. Léta bezprecedentní hospodářské prosperity, překotné modernizace, ženské emancipace, nové kultury včetně jazzové muziky… – to všechno bylo pro tuto dekádu příznačné, stejně jako četná politická dramata, jež se odehrávala na „starém kontinentu“, včetně zrození tří děsivých „-ismů“ minulého století. Komunismu, fašismu a nacismu. V USA to ale byly také roky několika velkých soudních procesů, mimo jiné tzv. Scopesova „opičího procesu“, který proběhl v červenci 1925 ve státě Tennessee a byl nejznámějším sporem o výuku evoluční teorie. A právě o něm bude dnešní příběh v seriálu Když se psalo léto roku...
Hned na úvod je třeba říct, že jakkoli se život ve Spojených státech na první pohled v řadě aspektů podobal a podobá životu (zejména v západní) Evropě, současně se od něj v lecčems až dramaticky liší. Jednou z těchto odlišností je vysoká míra hluboké a nefalšované víry a zbožnosti velké části tamních obyvatel. Zatímco v kosmopolitním New Yorku či v kalifornském San Francisku se jedná o výraznou menšinu, na jihu země a na jejím středozápadě či severozápadě rozhodují víra, vztah k bohu a příslušnost k té které církvi či náboženské obci o „životním stylu“ víc než kdekoli jinde. V první polovině 20. století, o které bude řeč, to přirozeně platilo více než dnes, jakkoli se i v roce 2021 jedná o významný faktor, důležitý charakteristický rys života v těchto končinách.
Na počátku Scopesova „opičího procesu“ stála, fakticky vzato, úspěšná snaha zakladatele a šéfa Světové asociace křesťanských fundamentalistů (World’s Christian Fundamentals Association; WCFA, 1919) Williama Bella Rileyho (1861–1947), konzervativního kazatele První baptistické církve v minnesotském Minneapolisu, prosadit schválení anti-evolucionistických zákonů. Riley ve svém úsilí uspěl pouze částečně, konkrétně na Floridě, v Oklahomě a v Tennessee, v některých dalších státech, například v Arkansasu, až později. V Tennessee byl jeho nejdůležitějším světonázorovým i politickým souputníkem poslanec tamní Sněmovny reprezentantů v letech 1923–1927 a spojenec trojnásobného kandidáta demokratů na úřad prezidenta USA Williama Jenningse Bryana, John Washington Butler (1875–1952), jenž roku 1925 dokázal ve sněmovně protlačit zákon, zakazující v tennesseeských školách výuku evoluční teorie (tzv. Butlerův zákon).
Následovalo prvotřídní soudní, společenské a vlastně i politické a osobní drama. Stalo se tak v naprosto bezvýznamném městečku Dayton, v jehož škole začal mladý kantor jménem John Thomas Scopes (1900–1970) učit výše zmíněnou, na základě Butlerova zákona zakázanou evoluční teorii, a sice necelé dva měsíce poté, co zákon vstoupil v březnu 1925 v platnost. Iniciátorem jeho jednání byl místní podnikatel v důlním a železářském průmyslu George Washington Rappleyea, přesvědčený spolu s několika dalšími místními prominenty, že by jejich „zapadákovu“ prospěla jakákoli publicita. Jak tito muži předpokládali, tak se také stalo, a během několika týdnů hleděla k Daytonu velká část USA a, s nadsázkou řečeno, i zbytku světa.
Scopes, zpočátku ne zcela orientovaný v tom, co se z „bezvýznamné maličkosti“ stalo, byl zatčen, obviněn a obžalován 25. května 1925, pouhých několik dnů poté, co s výukou začal, třebaže nebylo zcela jasné, zda vůbec Butlerův zákon porušil, neboť se při výkladu držel povolené učebnice a vyjadřoval se dosti opatrně. Na jeho obranu se okamžitě „šikovala“ celá řada organizací i jednotlivců, včetně vedení a členů Amerického sdružení pro hájení občanských svobod (American Civil Liberties Union; ACLU, založené v roce 1920 v New Yorku). Již to samo o sobě znamenalo, že o publicitu spojenou s procesem bude spolehlivě postaráno. V čele týmu Scopesových právníků nakonec stanul Clarence Seward Darrow (1857–1938), přední člen ACLU, známý v celé zemi jako obhájce mladistvých vrahů z „dobrých rodin“ – Nathana Freudenthala Leopolda Jr. a Richarda Alberta Loeba, kteří záměrně připravili o život čtrnáctiletého chicagského chlapce Bobbyho Frankse (The Leopold and Loeb Trial z roku 1924, označovaný za „proces století“) a které hájil tak přesvědčivě, že jim zajistil (věcně vzato) doživotní vězení místo navrhovaného trestu smrti.
