Léto roku 1914 mohlo být stejně poklidné jako ta v posledních letech. Klidné léto v bezpečné Evropě, léto doznívající éry „báječné civilizace fin de siècle“ s atmosférou všeobecné bezstarostnosti, pohody, takřka univerzální víry ve skvělou budoucnost lidstva, zejména moderních evropských národů… Zatímco většinová společnost, především solidní měšťanské vrstvy, spřádaly obvyklé plány na dva měsíce prázdnin, v mezinárodně politické sféře to navzdory zdánlivému pokoji vřelo. Atentát na následníka rakouského a uherského trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, k němuž došlo 28. června 1914 v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny, jež roku 1908 anektovala habsburská monarchie, byl – svým způsobem – vyústěním tohoto dlouhodobého nepokoje a přímou předzvěstí hrůzy jménem první světová válka.
Dříve, než se dostaneme k atentátu samotnému, se pojďme podívat na širší kontext evropské politiky, právě ten totiž učinil ze sarajevského atentátu věc zásadního významu. Při hledání příčin první světové války, neboť právě o nich bude řeč, je třeba vrátit se na počátek sedmdesátých let 19. století, konkrétně do roku 1871, kdy došlo ke sjednocení Německa, ke vzniku Německého císařství. Tato událost nejenže fakticky vzato ukončila „klasické 19. století“, ale navíc byla počátkem cesty, po níž starý kontinent vykročil, jakkoli to dlouho nebylo patrné, k „velkému vraždění“ z let 1914–1918, vstříc, řečeno s Erikem Hobsbawmem, divokému „věku extrémů“…
Vraťme se ale k příčinám Velké války, jak se té první světové dlouho říkalo. Které byly ty nejdůležitější? Na prvním místě je třeba uvést vznik dvou nepřátelských seskupení – Dvojspolku a Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie z let 1879 a 1882) na straně jedné a Dohody (Francie, Rusko a Velká Británie z let 1894, 1904 a 1907) na straně druhé, dále rostoucí počet diplomatických krizí a lokálních válek (rusko-japonská válka z let 1904–1905, první marocká krize z let 1905–1906, bosenská krize z roku 1908, italsko-turecká válka z let 1911–1912 a balkánské války z let 1913–1914), které stále více, až „k prasknutí“, zatěžovaly a napínaly křehký mezinárodněpolitický systém, vznik a neustálé posilování moderního nacionalismu, snahu některých vlád řešit vnitropolitické problémy přenesením pozornosti do zahraničí, tzv. faktor „dlouhého míru“ (pokles ostražitosti a, zjednodušeně řečeno, neschopnost politických a vojenských elit uvědomit si, jak rychle může „velká válka“ mezi velmocemi přijít, jak těžké, téměř nemožné je ji v takovém případě zastavit, nemluvě o jejích důsledcích) a také volání tzv. „válečných stran“ v jednotlivých evropských zemích po vojenském konfliktu jako „nejlepším způsobu řešení za dlouhá léta nakumulovaných problémů“…
Připočteme-li k tomu touhu některých proto-avantgardních uměleckých skupin a směrů po válce jako po „očistě společnosti“ („Chceme oslavovat válku – jedinou hygienu světa – militarismus, patriotismus, rozbíječské činy anarchistů, krásné večery, pro které se umírá, pohrdání ženou,“ stálo doslova ve Futuristickém manifestu Filippa Tommasa Marinettiho z února 1909) a touhu části mladé generace „konečně dospět uprostřed krupobití kulek“, poznat „pravé frontové kamarádství“ a poté se vrátit jako vítězové ke svým manželkám, milenkám, sestrám a matkám, domů, do vlasti, která dokáže ocenit jejich oběť i velikost vítězství… – tohle všechno, včetně falešné romantizace války, patřilo k hlavní příčinám války, která začala jako nenápadný lokální konflikt mezi podunajskou monarchií a Srbskem a ze které se během měsíce stala jedna z největších katastrof moderních světových dějin.
Atentát, k němuž došlo, jak jsem již uvedl, v Sarajevu 28. června 1914, nebyl příčinou světové války, třebaže se to občas píše, nýbrž „pouhou“ záminkou k válce Rakouska-Uherska proti Srbsku, jež navíc měla být – viděno očima vídeňských politiků a válečných stratégů v čele s Franzem Konradem von Hötzendorf(em), náčelníkem generálního štábu rakouské a uherské armády – spíše jakousi „letní trestnou výpravou“ než válkou v pravém slova smyslu. Světovou válku z ní učinil teprve sled následujících okolností – ruská mobilizace (na podporu Srbska), následná mobilizace císařského Německa a dohodových mocností a poté vpád německé armády do neutrální Belgie a útok proti Francii. Od tohoto okamžiku už nebyla cesta zpět, apokalypsa začala…
