V předvečer Putinova příjezdu na letošní oslavy výročí sovětského vítězství u Stalingradu v druhé světové válce byla ve Volgogradu (dočasně opět přejmenovaném na Stalingrad jak na obecních cedulích, tak ve státních médiích) odhalena nová busta diktátora Josifa Stalina. Jedná se tak o další střípek do mozaiky Putinova období v roli prezidenta, kdy Kreml staví čím dál více tohoto krvelačného diktátora do pozice pozitivní figury dějin.
Mnozí státní představitelé propagují Stalina jako silného vůdce, který dovedl Sovětský svaz k vítězství ve druhé světové válce, vydobyl zemi velmocenský status a úspěšně řídil industrializaci země, u čehož se dopustil pouze „drobných prohřešků“, jejichž připomínání nejenže nestojí za řeč, ale je dokonce formou „historického nihilismu“, jak se kritice katastrofické politiky komunistické strany v minulosti oficiálně říká v Číně.
Vladimir Putin přednesl projev o porážce nového nacismu a návratu německých tanků na Ukrajinu a opakovaně se tak pokusil kooptovat obnovený státní kult druhé světové války a otočit jej v kult války současné. To se zatím ne úplně daří a na manifestace tak musí autobusy dále svážet státní zaměstnance.
Stalin válku neoslavoval, měl totiž proč
Kremlu také nevadí, že sám generalissimus Stalin kult druhé světové války nepěstoval; sám mu naopak aktivně házel klacky pod nohy a dva roky po válce zrušil státní svátek Dne vítězství. Jistě nepotřeboval, aby se probíraly jeho stěží omluvitelné čistky v armádě a tvrdošíjné odmítání očividných signálů o blížící se Hitlerově invazi, což mělo naprosto katastrofické následky, které stát přežil jen díky téměř nekonečné zásobě krve vlastních lidí, ve které mohl utopit nepřátele.
Rozhodně také nepotřeboval, aby se váleční hrdinové stali populárními osobnostmi, které by mohly zpochybnit jeho vlastní postavení. Maršál Žukov byl hned po válce degradován a uklizen na méně viditelný post, zatímco maršál Rokossovskij byl odeslán do Polska.
Generál Ivan Laskin, pod jehož velením byla zničena německá šestá armáda u Stalingradu a který přijal kapitulaci německého maršála Pauluse, skončil dokonce v gulagu. S Paulusem tam byli oba posláni v roce 1943 a oba tam setrvali až do Stalinovy smrti v roce 1953. Mnozí další vysocí důstojníci se ocitli bez funkce odpovídající jejich zásluhám, nebo ještě hůře, byli také posláni do vězeňských táborů. Role armády ve druhé světové válce byla za Stalina obecně degradována, místo toho byl adorován socialistický systém a neexistující „prozíravá Stalinova politika“.
Armáda tak byla ze dne na den sražena z piedastalu, ale kult druhé světové války musel být obnoven za sklerotického brežněvismu, když už i ti nejhloupější a nejzapálenější přestali věřit v nevyhnutelnou převahu socialistického systému a neodkladně se blížící světlé zítřky.
Vítězství ve Velké vlastenecké válce zůstalo posledním společným zdrojem opravdové hrdosti národa, o což samozřejmě také šlo, a tak byl komunistickou stranou zřízen opravdový státní kult, včetně plejády svatých, posvátných relikvií a přísně katechetické oficiální verze událostí, jak si jej všichni představujeme a jak jej známe dnes.
To však nevydrželo věčně, další obrat totiž přinesla glasnosť a otevírání archivů, kdy byla na přání Gorbačova doplněna bílá místa v oficiální historii. Za bílými místy se samozřejmě schovávaly miliony mrtvol, otrocká práce, ruské koncentráky a etnické čistky – k roku 1938 zavraždil Sovětský svaz pro jejich rasu nebo etnicitu 1000x více lidí než nacistické Německo.
Spojovací linkou byla komunistická nekompetence a Stalinova brutalita se všemi jejich nedozírnými následky. Gorbačov Den vítězství v roce 1990 popsal jako „jeden z našich nejsvětlejších a nejtragičtějších svátků“ s důrazem na „kolosální ztrátu“.
