Asi nic nemohlo lépe charakterizovat současné problémy Ruska na mezinárodní scéně než zářijový summit Šanghajské organizace spolupráce v Samarkandu. Vladimir Putin chtěl využít fóra pro ubezpečení svých partnerů, že se situace ve válce proti Ukrajině vyvíjí podle plánu. Indický premiér Módí ani čínský prezident Si Ťin-pching ale nepůsobili zrovna přesvědčeně.
Rusko se chytá, stejně jako v postsovětském prostoru, do vlastní pasti pragmatismu. Ten mluví o tom, že spojenectví funguje v tom případě, že je to pro obě strany výhodné. Nejde o nějaký ruský vynález. Variace na ideu, že země nemají trvalé spojence, jen trvalé zájmy, se objevují v různých obměnách snad u všech velmocí. Dává to určitou volnost, kdy můžete mezi soupeřícími stranami volně přecházet podle toho, jak vám to zrovna vyhovuje.
Přesně to udělala Čína i Indie. Dokud byla ruská ropa či zemní plyn levnější, nakupovaly právě z Ruska. Jakmile ale došlo na to, že Saúdská Arábie dodávala ropu levněji, Rusko okamžitě opustily. Není v tom nic osobního, prostě jen pragmatismus. Čína tak sice mohla nabídnout další balík dohod o spolupráci, deklarovat „strategické partnerství“, protože to slibuje prakticky komukoli, ale reálně si kvůli ruskému prezidentovi pálit prsty nebude.
Peking dotlačil Rusko k dodávkám zemního plynu podle vlastních podmínek, tedy výrazně levněji než Evropě, nyní plyn do Evropy nabízí a podle všeho i prodává. Dělá na Rusko nepokrytý podraz, protože otupuje jeho jedinou zbraň proti Evropě. Nicméně z čínského pohledu nejde o nic jiného než o pouhý obchod podle principu „levně koupit, draze prodat“.
