Zatímco dnes patří Rijeka, jedno ze dvou evropských měst kultury roku 2020, neodmyslitelně k Chorvatsku (dokonce jako třetí největší město v zemi), ještě před sto lety tomu tak zdaleka nebylo. Krátce po skončení první světové války se navíc odehrála zřejmě vůbec nejdramatičtější epizoda v dlouhodobě „napínavých“ dějinách Rijeky, „epizoda“, během níž se hrálo (nejen) o její budoucnost, a sice ostrý spor mezi nově vzniklým Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Itálií. Tento spor posléze vyústil v obsazení přístavu slavným italským básníkem, vojákem a národním hrdinou Gabrielem d’Annunziem, jenž zde na dlouhých čtrnáct měsíců nastolil režim, který byl v mnoha ohledech předzvěstí italského fašismu. Právě z tohoto důvodu je možné o tehdejším „italském Fiume“ mluvit jako o jednom z míst, kde k faktickému zrození fašismu došlo.
Rijeka, anebo Fiume?
Co všechno tomu přecházelo a jak se to mohlo stát? Cesta k tomuto dramatu, jež bylo ve své době důležitější, než se dnes zdá, začala již ve druhé polovině šedesátých let 19. století, krátce po rakousko-uherském vyrovnání, po vzniku tzv. duální monarchie. Vláda v Budapešti, pod níž přístav v rámci tzv. Zalitavska formálně spadal, se ve snaze oslabit zdejší „chorvatský národní živel“ rozhodla, mimo jiné, pro systematickou podporu italských přistěhovalců, což během několika desetiletí vedlo k prudkému růstu počtu obyvatel města a zejména k převaze těch italsky mluvících. Širší okolí přístavu nicméně zůstávalo chorvatské, respektive chorvatsko-srbské, což vytvářelo četné předpoklady pro budoucí konflikt. Jeho akcelerátorem se nakonec stala válka z let 1914–1918, přesněji řečeno její důsledky.
Ke střetu došlo, jak jsem již naznačil, bezprostředně po skončení Velké války, kdy město obsadily jednotky jugoslávské armády. Situace se však rychle měnila. Ještě v listopadu téhož roku vstoupili do města britští, američtí, francouzští a italští vojáci a jistou dobu se zdálo, že by Rijeka mohla fungovat jako „svobodné město“, o němž jeden z hlavních arbitrů mírové konference v Paříži, americký prezident Woodrow Wilson (v Bílém domě v letech 1913–1921), dokonce mluvil jako o možném sídle Společnosti národů (League of Nations, předchůdce dnešní OSN).
Italové si ale na Rijeku/Fiume činili urgentní nárok, mimo jiné na základě tzv. Londýnské smlouvy z dubna 1915, v níž jim Britové a Francouzi za válečné spojenectví slibovali územní zisky ve Středomoří včetně jadranského pobřeží. Problém spočíval v tom, že tato dohoda vlastnictví přístavu exaktně neřešila, což ponechávalo budoucí vývoj zcela otevřený.
O budoucnosti města nerozhodl ani podpis Saint-germainské smlouvy z 10. září 1919 mezi zástupci vítězných velmocí a Rakouska, Rakouské republiky, coby jednoho z nástupnických států bývalé habsburské monarchie (jenom „pro pořádek“ – představitelé Maďarska byli o tři čtvrtě roku později, 4. června 1920, nuceni podepsat tzv. Trianonskou mírovou smlouvu, jež se stala největším „maďarským traumatem 20. století“, traumatem, které mnoho Maďarů bolí dodnes).
Pouhé dva dny poté totiž vstoupil s teatrálností sobě vlastní do hry jeden z nejuhrančivějších Italů své doby, v úvodu článku zmíněný Gabriele d'Annunzio, díky němuž prožila Rijeka nejdramatičtější měsíce ve své historii. Ještě než dojde na jejich podrobnější popis, si ale pojďme alespoň ve stručnosti něco málo říci k životu samotného d'Annunzia, protože stojí v každém ohledu za to.
