V předchozí části našeho seriálu jsem psal o Reaganových ministrech zahraničí – generálu Alexanderu Haigovi a o Georgi Shultzovi, o jejich rolích v Bílém domě i o tom, zda a nakolik ovlivňovali prezidenta a jeho politiku. Dnes bude řeč o dalších dvou předních ministrech Reaganova kabinetu, konkrétně o těch, kteří mu byli, byl-li toho vzhledem ke své povaze a vzhledem k tomu, jak pojímal úřad, který osm let zastával, schopen, nejbližší: Donald Regan, ministr financí (1981–1985) a personální šéf Bílého domu (1985–1987), a Caspar Weinberger, ministr obrany (1981–1987), dvě „těžké váhy“ washingtonského vnitřního okruhu v osmdesátých letech minulého století.
„Ten druhý Regan“, vládce státní kasy a personální šéf Bílého domu
Donald Thomas Regan (pozor, nikoli Reagan; 1918–2003), šestašedesátý ministr financí Spojených států, a, jak už jsem uvedl, pozdější personální šéf Bílého domu byl rodák z massachusettské Cambridge (rodiče pocházeli z Irska) a absolvent bakalářských studií na „staroslavném“ Harvardu, kde vzhledem k válce přerušil magisterské curriculum a odešel na frontu, do Pacifiku, aby se zde, mimo jiné, účastnil legendárních bitev o Guadalcanal a o Okinawu.
Po skončení války, v hodnosti podplukovníka americké armády, začal Regan pracoval v investiční bance Merrill Lynch (oficiální název Merrill Lynch, Pierce, Fenner & Smith Incorporated; 1914–2009) a vydržel v ní až do roku 1980 (od počátku sedmdesátých let přitom patřil k jejímu nejužšímu vedení), což z něj udělalo nesmírně zkušeného, brilantního bankéře a ekonoma. Vzhledem k tomu, že Regan (nejen) v ekonomických záležitostech sdílel názory nově zvoleného prezidenta, nebylo zase až tak velkým překvapením, že jej jeho skoro-jmenovec povolal na vysoce prestižní post ministra financí (Secretary of the Treasury) bez ohledu na takřka nulové politické zkušenosti (nikoli kontakty, to je ovšem něco „trochu jiného“, však víte).
