Summit Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti OSKB (možno i ODKB) v Jerevanu proběhl v těchto dnech v atmosféře, kterou jde nazvat všelijak, jen ne bezvýhradně přátelskou. Summit Ruska, Běloruska, Arménie, Kazachstánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu už před svým konáním něco podobného sliboval. Důvodem je, že už nějakou dobu se ukazuje, že část členských zemí zrovna nekypí nadšením, co se týče fungování organizace. Mezi málo nadšené patří, jak se ukázalo, Arménie či Kazachstán, ale z druhé strany paradoxně i Rusko. Ostatně, v hodnoceních summitu padaly i otázky, nakolik je skutečně ještě potřeba, byť se ruská strana snaží podobné úvahy vehementně odmítat.
Největším problémem, proč má OSKB takové potíže, je samotný fakt, proč vlastně vznikla. Málo překvapivě bylo její hybnou silou Rusko, které je dominantní silou v postsovětském regionu i v samotné organizaci. Organizace navazovala na organizaci Taškentské smlouvy, kterou opustily Ázerbájdžán, Gruzie a Uzbekistán.
Rusko si vznikem organizace vytvořilo institucionální rámec pro svoji kontrolu alespoň části postsovětského prostoru a případné zásahy uvnitř těchto zemí. Asi jen těžko se dalo uvažovat o tom, že Tádžikistán nějakou výraznou měrou přispěje k obraně Ruska. Nedalo se tak pochybovat, jakým směrem případná pomoc půjde.
S tím, jak se ale v postsovětském prostoru prosazují i jiní hráči, atraktivita pomyslného deštníku klesá. Rusko se poklesu svého vlivu snaží všemožně bránit, ale tendence je neúprosná. ODKB tak je organizací pro udržení ruského vlivu.
Spolu s vlivem ale přichází také zodpovědnost, přičemž ne vždy taková zodpovědnost Rusku vyhovuje. Nejlepším příkladem takové zodpovědnosti se stal vytrvalý konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Arménie si stěžovala ostatním členům organizace na ázerbájdžánskou agresi, chtěla aktivovat i výše zmíněný článek o obraně. Místo pomoci ale dostala spíše vyjádření o nutnosti diplomatických jednání, což její představitele ani náznakem neuspokojilo.
Ostatní členové nijak netouží vstupovat do vztahů mezi Arménií a Ázerbájdžánem a řešit dávné rozepře. Problémem ale je, že zatímco od Kyrgyzstánu nikdo příliš nečeká, že by přišel Arménii na pomoc, od Ruska, které je prakticky jediným spojencem země, to její vedení očekávalo. Proto se arménský hněv zaměřil právě na Rusko. To ale nechce do konfliktu na straně Arménie vstoupit, protože by tím logicky rozhněvalo Ázerbájdžán a také Turecko, které arménského protivníka podporuje.
