Turecké prezidentské volby rozhodne druhé kolo, do kterého jde oproti některým předpokladům ve výrazně silnější pozici opět stávající prezident Recep Tayyip Erdoğan. I když odhlédneme od celé řady administrativních faulů, dále od totální dominance mediální scény spřízněnými podnikateli a příbuznými prezidenta a věznění či jiných forem státní šikany vůči řadě opozičníků, má Erdoğan po dvaceti letech u moci pořád obrovskou a autentickou podporu voličů a mezinárodní pozorovatelé se shodují, že v rámci výše zmíněných omezení se u hlasování samotného jednalo o volby svobodné a výsledky jsou autentické.
Prezident Erdoğan jde do druhého kola s náskokem více než dvou milionů hlasů. Navzdory tomu, že po letech hospodářského zázraku začala vládní politika v Turecku zemi vést k ekonomickému kolapsu. Jen si zkusme představit Petra Fialu nebo Andreje Babiše s podporou 50 % voličů (při volební účasti 87 %), zatímco by koruna ztratila následky jejich politiky více než tři čtvrtiny svojí hodnoty, a ještě by nedokázali pružně zareagovat na stoletou vodu, která by smetla ze zemského povrchu město velikosti Karlových Varů.
To značí, že ne všichni voliči nakonec hlasují peněženkou. V Turecku hraje pro velkou část voličů prim politika identity, v rámci které nabízí Erdoğan věřícím muslimům větší podíl na socio-kulturním směřování země a možnost „natřít to“ sekularizovaným pobřežním elitám, které dlouhé dekády konzervativní Turky z Centrální Anatolie marginalizovaly. Pro příklad z našich luhů a hájů vezměme často nesubstantivní žabomyší spory mezi regiony a Prahou, vynásobme deseti a získáme mlhavou představu o stupni rozdělení turecké společnosti.
Kromě větší role náboženství ve společnosti ale Erdoğan nabízí také aktivní a velice asertivní zahraniční politiku, která navazuje na dědictví Osmanské říše, která se rozkládala na velké části Blízkého východu, Kavkazu, severní Afriky, a dokonce i jihovýchodní Evropy. Mnozí Turci považují právě výrazný návrat země na mezinárodní scénu za součást vlastní identity, na kterou mohou být hrdí.
