Když Donald Trump opouštěl v lednu 2021 Bílý dům, poražený ve volbách, jejichž výsledek odmítá dodnes uznat, a znectěný podle mého názoru nezpochybnitelným podílem na útoku na Kapitol, zdálo se, že jeho působení v americké politice bude pouhou „epizodou“, na niž se budou všichni snažit co nejdříve zapomenout. Po necelém roce a půl je ale všechno jinak. Trump stojí v čele relativně jednotné Republikánské strany, a právě on pravděpodobně rozhodne o jejím kandidátovi na prezidenta v roce 2024, ať už to bude přímo on sám, nebo někdo, na koho „ukáže prstem“. Projednávání tzv. případu Roe vs. Wade v Nejvyšším soudu USA, jenž dnes hýbe celou americkou společností, navíc ukazuje, že Trumpův vliv na dění v zemi je dalekosáhlejší, než se zdálo, a že potrvá ještě řadu let, spíš desetiletí.
Oč ve výše zmíněném případě jde a proč je „najednou“ složení Nejvyššího soudu (Supreme Court of the United States) tak strašně důležité? Předně je třeba říci, že bylo důležité vždycky, „odnepaměti“. V posledních letech, kdy v „Americe“ znovu naplno propukly kulturní války, je to jen zřejmější, viditelnější. Dokladem toho je, mimo jiné, i „otevření“ známého případu Roe vs. Wade, během něhož se Texasanka Norma McCorvey(ová), známá jako Jane Roe(ová) domohla navzdory místnímu soudci Henrymu Wadeovi (odtud název kauzy) u Nejvyššího soudu USA práva na potrat, jenž byl, respektive právo na nějž bylo na základě jeho rozhodnutí (v poměru 7:2) v lednu 1973 de facto uzákoněno v celé zemi. Dnes, téměř po padesáti letech, s relativně bezpečnou většinou v Nejvyšším soudu (6:3, v „nejhorším případě“ 5:4) se konzervativci pokoušejí tento zákon zvrátit, což liberálové dlouho očekávali a obávali se toho.
Nejde však jenom o případ sám, o snahu o zvrat samotnou. Minimálně stejně podstatná jako tato zcela legitimní snaha je skutečnost, že z Nejvyššího soudu naprosto bezprecedentně unikl návrh jeho rozhodnutí, které by, jak se zdá, mělo znamenat suspendování zákona, navíc se zveřejněním postoje osmi z devíti soudců (pět pro zrušení, tři proti zrušení, jeden s otazníkem). Zatímco demokraté či obecně liberálové, jak chcete, bez přehánění běsní kvůli možnému rozhodnutí, republikáni, či, chcete-li, konzervativci „vyvádějí“ právě kvůli zmíněnému úniku. Bouře, které, bez nadsázky, zachvátily velkou část země, včetně Washingtonu, hned tak neskončí, finální rozsudek totiž může být znám až za několik měsíců a jaký bude, lze sice tušit, žádná jistota ohledně něj ale neexistuje.
Česko si povídá. Zapojte se do diskuze s těmi, kdo svět vidí jinak než vy, a vystupte ze své názorové bubliny.
Stačí odpovědět na pár otázek. Informace o projektu zde.
Ještě než ve výkladu pokročíme dál, pojďme se podívat na aktuální složení Nejvyššího soudu. V současné době jej tvoří šest konzervativců, které jmenovali republikánští prezidenti, konkrétně otec a syn Bushové a Donald Trump – John Roberts (*1955, soudcem od roku 2003, od 2005 předseda soudu), Clarence Thomas (*1948, od roku 1991), Samuel Alito (*1950, od roku 2006), Neil Gorsuch (*1967, od roku 2017), Brett Kavanaugh (*1965, od roku 2018), Amy Coney(ová) Barrett(ová) (*1972, od roku 2020) a trojice liberálů – Stephen Breyer (*1938, od roku 1994), jenž se chystá soud opustit a na jehož místo Joe Biden jmenoval Ketanji Brown(ovou) Jackson(ovou) (*1970, od roku 2022), Elena Kagan(ová) (*1960, od roku 2010) a Sonia Sotomayor(ová) (*1954, od roku 2009), jmenované Billem Clintonem a Barackem Obamou. Rozložení sil je na první pohled jasné, skutečnost je ale přece jen složitější – předseda Brown totiž vždy nehlasuje se svými konzervativními kolegy, ale naopak s liberály.
A teď už zpátky ke konkrétní kauze a k tomu, co z ní plyne. Hned na úvod bych rád řekl, že se na tomto místě nehodlám, na rozdíl od většiny komentátorů, ani v náznaku pouštět do diskuse, zda mají při projednávání případného zrušení praktických důsledků případu Roe vs. Wade pravdu konzervativci či liberálové. Oběma stranám by nicméně prospělo, kdyby nevnímaly svět černobíle a připustily si, že i jejich (světo)názoroví odpůrci mohou mít pravdu. Svět není černobílý a jeho jednostranné vidění a představa, že „nebude-li po našem, nastane nevratitelná tragédie“, je jednou z důležitých příčin „americké tragédie“ posledních let, tj. kulturních válek rozbíjejících společnost. To ale v reálu příliš nehrozí, válečníci na obou stranách totiž vykopali příkopy až příliš hluboké na to, aby je mohli snadno zasypat, i kdyby chtěli, nemluvě o tom, že po jejich „zasypání“ až na několik vzácných výjimek nikdo netouží.
