První zemí na světě, která zcela legalizovala umělé potraty, byl v roce 1920 tehdejší Sovětský svaz, o 13 let později ho jako druhá země následovalo nacistické Německo. I když rozhodně nelze srovnávat tyto totalitní režimy s dnešní demokracií, jedna věc je jistá. Současná debata o zákazu či povolení potratů, vyvolaná rozhodnutím Nejvyššího soudu USA, je až překvapivě podobná debatě tehdejší. I tehdy šlo o otázku, nakolik je právo ženy rozhodovat o svém těle v souladu s potřebami celé společnosti.
Snad nejlépe dokumentuje tento letitý spor právě vývoj legalizace potratů v bývalém Sovětském svazu. Zatímco první vůdce ruských komunistů Vladimir Iljič Lenin potraty jako první na světě zlegalizoval, jeho nástupce Stalin na základě patnáctiletých zkušeností legalizaci opět zrušil. A oba komunističtí „krutovládci“ přitom paradoxně argumentovali tím samým, tedy bytostným zájmem celé společnosti.
V případě dekretu o legalizaci potratů, který v porevolučním Sovětském svazu pod vedením Lenina začal platit od 18. listopadu 1920, mělo jít jednoznačně o „osvobození ženy“, tedy uplatnění jejího práva věnovat se práci i na úkor „rození a výchovy“ dětí.
„Literatura 20. let v Rusku byla věnována blahu žen jako dělnic; potratová politika upřednostňovala zájmy pracující ženy a byla vytvořena také pro prevenci nebezpečných nelegálních potratů,“ píše americký demograf S.G. Solomon, specialista na sovětskou demografickou politiku.
Sovětské Rusko zřídilo krajské interrupční komise a nabídlo ženám možnost umělého přerušení těhotenství „bez jakéhokoliv poplatku“. V roce 1923 tak podle Solomona, citujícího některé tehdejší sovětské studie, připadalo v tehdejším sovětském Rusku na jedno narozené dítě 2,91 potratu.
Potraty a porodnost
Otázkou ovšem dodnes zůstává, jaké výsledky měl leninský model potratové liberalizace v duchu „osvobození socialistické ženy od rodinných stereotypů“. Pouze jedna věc je totiž jistá. Počet legálních potratů prudce vrostl, na druhou stranu pravděpodobně poklesla úmrtnost žen při potratech nelegálních. Zároveň s tím ale začala poměrně výrazně klesat i porodnost. A komunisté najednou zbystřili.
I když klesající počet narozených dětí bylo možné stejně tak dobře přičíst na vrub stalinskému útlaku a hladomoru ve třicátých letech, na setkání sovětské porodnické společnosti v květnu 1927 lékaři dali trend poklesu porodnosti do souvislosti právě s příliš snadno dostupnými potraty.
To, co se následně dělo, by se s trochou nadsázky dalo nazvat revizí „leninské politiky“, zaměřené na model nové, socialistické ženy, která má stejná práva a povinnosti jako muž a může se svobodně rozhodnout, zda si ponechá dítě, nebo se ho vzdá ve prospěch práce a kariéry.
Návrh obsahoval opatření zaměřená na „boj s lehkovážnými postoji k rodině a rodinným povinnostem“, zpřísnění a omezení rozvodů a zvýšení prestiže matek s více dětmi. Jinými slovy sovětští komunisté zjistili, že vytváření kultu „svobodné ženy-budovatelky“ je sice dobrá věc, ovšem nesmí se přitom zapomínat ani na to, že i socialistická společnost se neobejde bez rodiček.
