Na to, že je každý román Michela Houellebecqa (1956) mimořádný autorský počin, ne-li rovnou literární událost roku, už si francouzští i čeští čtenáři, a vlastně čtenáři na celém světě, už dávno zvykli. V případě jeho nové knihy jde však ještě o něco víc. Autor román totiž označil za svůj poslední, čemuž odpovídaly, řekněme, zvláštní až slavnostní okolnosti vydání, i některé okolnosti, k nimž došlo v prvním roce, během něhož si jej čtenáři mohli užít. K tomu, zda autor nepodlehne pochopitelné touze po návratu na literární scénu, nelze v tuto chvíli nic zásadního říct – a vlastně to ani není podstatné. Důležité je, že „Zničit“ (Anéantir; 2022) je, alespoň po mém soudu, to vůbec nejlepší, co Houellebecq v životě napsal. A to je co říct.
Čeští čtenáři znají Houellebecqa velmi dobře – do našeho jazyka byly postupně přeloženy všechny jeho důležité knihy, zejména jeho všech osm románů včetně „skandálního“ „Podvolení“ (Soumission; 2015), v němž strhujícím způsobem vylíčil zvolení muslimského kandidáta prezidentem Francie v blízké budoucnosti a – na příkladu hlavního hrdiny – postupné podvolení se francouzské společnosti islamizaci se všemi jejími důsledky a jenž vzbudil, ještě více než jeho předchozí díla, velký rozruch. Bylo tomu tak i mezi českými intelektuály, kteří, mimo jiné, těžce nesli nemilosrdnou, sžíravou a k tomu i nanejvýš vtipnou ironii, s níž Houellebecq popsal akademické prostředí pařížské univerzity. To by ale bylo na jiný text, na který třeba dojde někdy příště; teď už pojďme k jeho poslední knize.
Hlavní hrdina románu „Zničit“, odehrávajícího se v první polovině roku 2027, je Paul Raison, politický poradce i osobní důvěrník vlivného ministra hospodářství a financí Bruna Jugeho, jemuž se podařilo posílit postavení francouzské ekonomiky ve světě a jenž zvažuje kandidaturu v prezidentských volbách. Právě politika, pronikavý vhled do jejího zákulisí, včetně soukromí politiků a všech lidí kolem nich, celého toho specifického světa asistentů, poradců, „mediálních čarodějů“, jejich ambicí, velkých peněz a tzv. Taste of Power („chuti moci“, byť tento anglický terminus technicus nelze přeložit zcela přesně) tvoří jednu linii románu. Ta graduje nejen prezidentskou kampaní samotnou, ale i teroristickými atentáty, které po celém světě s nečekanou „dokonalostí“ (omlouvám se v této souvislosti za ten termín) páchá neznámá skupina či neznámé hnutí.
Stejně jako z jeho předchozích knih je zjevné, že Houellebecq zná svět vysoké politiky velmi dobře, až důvěrně, včetně jeho zákulisí a médií, stejně jako to, že se do jeho občanských a politických postojů promítají, jak už to bývá, četné zkušenosti z jeho osobního života: když mu bylo šest let, odešla matka od rodiny, aby žila s muslimským partnerem, právě proto bývá odpůrci označován za nepřítele islámu; babička, která jej vychovávala, byla nejen komunistka, ale i stalinistka; první manželství se mu rozpadlo, nemluvě o tom, že trpěl silnými depresemi. Pro nás, kteří jsme, svým způsobem, rovněž Political Animals a kteří pracujeme v médiích, je Houellebecqův román o to cennějším, a to tím spíš, že jedna věc je tento svět znát, a druhá o něm psát s takovou bravurou, jako to dělá právě Houellebecq.
To je nicméně pouze jedna stránka věci, podle některých kritiků dokonce ne ta nejdůležitější; recenzenti nezřídka tvrdí, že se fakticky jedná spíše o kulisy, jakkoli je Houellebecq při jejich (vý)stavbě a popisu současné západní civilizace tradičně nemilosrdný až běda (což vyvolává logický řev tzv. liberálních demokratů i progresivistů, genderistů a mnohých dalších, ke kterým se ještě vrátím). Posuďte ostatně sami: „…Paulovi připadalo zřejmé, že celý systém se zhroutí v obrovském kolapsu, jehož datum ani způsob zatím nikdo nedokázal předvídat, ale toto datum bylo dost možná blízko a způsob mohl být brutální. Nacházel se tak ve zvláštní situaci, kdy se vytrvale, a dokonce s jistou obětavostí podílel na udržování společenského systému, o němž věděl, že je nezvratně odsouzen k zániku, a to pravděpodobně ne za dlouho…“
Návrat do soukromí jako „program“
Mnozí čtenáři vidí zásadní linii románu „Zničit“ v popisu soukromí hlavního hrdiny. Paul žije, stejně jako Bruno, jeho šéf a přítel v jednom, v polorozpadlém manželství, což skvěle demonstrují potraviny v ledničce, důsledně oddělené podle toho, komu patří: „Následovala krátká, ale intenzivní výměna názorů, po níž byla Paulovi přidělena jedna polička…, aby si tam skládal svoje ‚buranské žrádlo‘, abychom citovali Prudence – žrádlo, které si měl od té chvíle kupovat sám za vlastní (nechali si oddělené účty, detail, který má svůj význam)…“ Detailně, byť nikoli dlouze popsaná, spíše jen na několika konkrétních příkladech načrtnutá destrukce soukromí vede v případě obou politiků (ministra i jeho poradce) k téměř totální beznaději a k rezignaci, jež ale není, u Houellebecqa poněkud překvapivě, trvalá.
