V Jaderském moři, na Jadranu, který Češi tolik milují, se nachází nespočet ostrovů. O mnoha z nich by přitom bylo možné napsat poutavý příběh. Pokud jde o ty čistě chorvatské, podle oficiálních údajů Záhřebu jich je 78, k čemuž je třeba připočíst ještě 524 ostrůvků a 642 skal a zaplavených skal, což je téměř 1250 míst, z nichž spousta stojí za vidění. Kromě těch největších a notoricky známých, jako jsou Brač, Hvar, Korčula, Krk či Mljet, se mezi nimi nacházejí i mnohem méně známé, ale neskonale půvabné jako třeba elafitský Koločep, „šťastný ostrov“ ležící přibližně kilometr od mnohem většího Lopudu v bezprostřední blízkosti Dubrovníku.
Vzpomínky na léto na Hvaru
Dnešní díl našeho seriálu je velmi osobní, neboť v něm budu vzpomínat na své první seznámení s Jadranem. Jak jsem již několikrát naznačil v jeho přechozích částech, bylo to na konci sedmdesátých let minulého století, kdy mě osud shodou okolností zavál na část prázdnin do někdejší Jugoslávie.
Po nočním příjezdu do Splitu (jeli jsme tehdy celou noc, cesta v autě bez klimatizace byla totiž mnohem snesitelnější než přes den) jsem se ve městě, v přístavu, nestačil nad ránem ani pořádně rozhlédnout, to přišlo až o několik týdnů později, a už jsme trajektem, poprvé v mém životě, vypluli k ostrovu, otoku, jak říkají Chorvati, Hvar. V následujících dnech se pak zrodila moje láska k němu i k nedalekému Splitu, a to láska na celý život.
Pro ještě ne čtrnáctiletého kluka z šedivého maloměstského sídliště ve znormalizovaném husákovském Československu s jeho bezbřehou bezútěšností, které tehdy, přirozeně, ještě úplně nerozuměl, ale instinktivně ji silně cítil, byl letní Jadran cosi jako „zaslíbená země“.
Dnes přirozeně vím, že i „Západem vonící Jugoška“ byla zemí ne-li přímo s totalitním či proto-totalitním, pak jistě autoritativním režimem, v jehož čele stál již od konce druhé světové války coby prezident komunistický maršál Josip Broz Tito (1892–1980). Tento muž a „jeho“ Svaz komunistů Jugoslávie vládli národům/národnostem žijícím v šesti „socialistických republikách“ (Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Makedonie) tvrdou rukou a jako „odměnu“ za podřízení se jejich vůli jim nabízeli nejen „mírný pokrok v mezích zákona“ ale, to hlavně, mírové soužití. Že to nebylo samozřejmé a že to nebylo málo, Jihoslované v úplnosti ocenili až po Titově smrti a po rozpadu federace, během občanských válek z devadesátých let.
Na letním Hvaru na konci sedmdesátých let pro mě ani pro mé chorvatské kamarády nebyly politické reálie vůbec důležité, i když už v jejich rodinách, jak jsme si řekli o mnoho let později, pozvolna začínaly debaty plné obav z toho, co přijde po maršálově smrti.
Stari Grad, místo mého pobytu, mě doslova nadchlo svojí vitalitou, mediteránní atmosférou, spoustou lodí, člunů a motorek v živém přístavu, bílými domy, hotely a apartmány s domácí i zahraniční klientelou, drahými „fáry“ ze Západu, restauracemi se spoustou ryb a nejrůznějších mořských „potvor“, hospůdkami, vinárnami a pouličními kavárničkami, nekonečnými oficiálními i „divokými“ plážemi a také obchody a obchůdky, kde si bylo možné koupit věci, které u nás doma nebyly absolutně k dostání, od desek a fotek zahraničních kapel, přes džíny a senzační trička až po západní noviny a časopisy včetně, třeba, Playboye, který pro nás už začínal být „po čertech zajímavým čtením“, atd.
Popravdě řečeno nevím, jestli jsem dnes, kdy na „tradiční dovolenou“ do Chorvatska jezdí rok co rok skoro milion Čechů, vůbec schopen vyjádřit slovy své někdejší okouzlení a „exotičnost“ místa, v němž jsem se před více než čtyřmi desetiletími ocitl. Proto mohu spíše jen doufat, že mi kromě těch starších, kteří mají podobné zážitky, porozumí i ti ostatní.
Naději mi ale dává nezvratné přesvědčení, že důvod, proč tolik Čechů vyráží v létě k Jadranu, nespočívá už dávno v tom, že je to (relativně) blízko, že tam lze dojet (relativně snadno) autem a že je to (relativně) levná dovolená (což, mimochodem, dávno není pravda, byť samozřejmě záleží na tom, jak si svůj pobyt ta či ona rodina naplánuje a zařídí), ale hlavně v tom, že k němu mají silné citové vazby, často trvající více než jednu generaci; i náš premiér Petr Fiala o tom ví, jak zase víme my ostatní, svoje. Jak mi zkrátka s úsměvem řekl jeden kamarád, když jsem mu o svých vzpomínkách „se slzou v oku“ vyprávěl: „Jasně, každý holt máme na Jadranu svůj Hvar anebo Split…“
Staré dějiny, hvarská renesance i zajímavosti z moderní doby
Stejně jako jsem se tehdy, na konci „sedmdesátek“, pranic nezajímal o jugoslávské politické poměry, neměl jsem pro všechno to koupání, potápění, sportování, kamarády i první letní lásky čas ani na to, abych si přečetl něco o historii ostrova, který jsem už tehdy tolik miloval. Ta je přitom, což ostatně platí pro celý Balkán, mimořádně zajímavá, zejména v době renesance, byť nejen tehdy, k tomu ale až za okamžik.
Pokud jde o staré dějiny Hvaru, již v neolitu na ostrově existovala tzv. hvarská či hvarsko-lisičićická kultura, ve čtvrtém století před Kristem jej ovládli Řekové, následně Římané a po pádu jejich říše Byzantinci. Další staletí pak byla plná bojů i mírového soužití s proslulými piráty z delty řeky Neretvy, s Benátčany i s pány z Uherského království i s dalšími zájemci o moc a vliv v této oblasti.
V 16. století se stal Hvar jedním z důležitých kulturních a vzdělanostních center dnešního Chorvatska a celé Dalmácie. Právě zde totiž působil rodák ze Stariho Gradu a největší osobnost chorvatské renesance Petar Hektorović (známý též jako Pietro Ettoreo či Piero Hettoero; 1487–1572), básník a sběratel rybářských písniček a popěvků. Hektorovićovo nejznámější dílo, „Rybaření a rybářské rozpravy“ (Ribanje i ribarsko prigovaranje; 1568), je směsicí hned několika literárních žánrů (pojednání o chytání ryb, osobní cestopis, básničky a dopisy jeho příteli, dalšímu hvarskému rodákovi, vzdělanci a autorovi Jeronimu Bartučevićovi [konec 15. století – kolem 1560]).
Další slavnou osobností této éry byl právník, soudce, dramatik a básník silně ovlivněný Petrarkou, Hanibal Lucić (též Annibale Lucio; kolem 1485–1553), překladatel Ovidiova díla a autor prvního známého chorvatského světského dramatu „Otrokyně“ (Robinja; 1530) o aristokratce zajaté Turky.
