Poprvé jsem to zvláštní jméno slyšel jako kluk, v nějakých třinácti, čtrnácti letech, během prázdninového pobytu u přátel ve Splitu, jenom tak, mezi řečí. Znělo mi jemně, něžně až mazlivě, a v časech bez internetu jsem si musel od Zlatana půjčit mapu Jugoslávie, abych ho, několik desítek kilometrů od města, které jsem už tenkrát miloval a které miluji i dnes, našel. Nikdy jsem se tam tehdy nepodíval, to přišlo až o mnoho let později, a do té doby protekla řekou Cetinou, která městu, stejně jako vysoké hory, u jejichž úpatí se rozkládá, dodává na půvabu, spousta vody. Jakmile jsem ale přístav s přibližně šestnácti tisíci obyvateli (tedy jako můj rodný Jičín) poprvé navštívil (turisty, kteří sem v obrovském počtu přijíždějí od konce dubna do začátku října, nepočítám), propadl jsem jeho kouzlu, a proto se sem každý rok snažím alespoň na pár dnů vrátit. Jeho jméno je Omiš.
Balkán je holt Balkán
Na rozdíl od předchozích dílů našeho seriálu nezačnu svoje dnešní povídání exkursem do dávné a moderní historie, na to dojde až později, nýbrž pouze do léta 2018, kdy se konalo fotbalové mistrovství světa v Rusku. Proč začínám tak neobvykle? Protože právě na tomto šampionátu dosáhl chorvatský národní tým největšího úspěchu v historii, když se probil až do moskevského finále, v němž po statečném boji podlehl Francouzům 2:4. Zážitky, jež jsem si z „fotbalové Omiše“ odnesl, byly dva. První, pohodový, přišel až po skončení mistrovství, kdy do města připlul lodí splitský rodák (a tedy de facto „místní“, neznám totiž v Omiši nikoho, kdo by nefandil Hajduku) Ivan Perišić a to byla, jak si jistě umíte představit, veliká sláva. Pohodové odpoledne s písničkami, pivo i další nápoje tekly proudem, ale kromě občasných hlasitějších projevů radosti se nedělo nic, co by kazilo náladu.
Druhý zážitek, jenž tomu pohodovému o několik dnů předcházel, byl ale „ze sakra jiného těsta“. Finále proti Francii, ve kterém Chorvati nakonec, jak jsem už napsal, prohráli 2:4, bylo hodně vypjaté a plné emocí. Já jsem se díval na obrovskou „obrazovku“ z dobrého, vyvýšeného místa, jež mi zajistil dlouholetý kamarád z nedaleké vesnice na pobřeží, a bylo mi přitom, přiznám se, snad mi to moji milí Chorvati prominou, občas hodně úzko.
Aby mi bylo dobře rozuměno: Jako sportovní nadšenec, dnes už, bohužel, spíše jen divák, ale, přinejmenším u některých sportů, opravdu „vášnivý“, mám velkou míru pochopení pro fandovství všeho druhu, včetně toho, co drtivá většina veřejnosti odsuzuje jako „řádění zdivočelých primitivů“; myslím totiž, že tomu rozumím, myslím, že vím, kde se to v těch lidech bere, z čeho (z jakých frustrací a nenaplněných tužeb) se to rodí, a proto v sobě nacházím i v tomto případě maličké, těžko omluvitelné množství empatie.
Navzdory tomu však musím říct, že když jsem se nakonec ve snaze užít si finále ocitl uprostřed „kotle“ chorvatských fandů, poněkud mě přitom mrazilo. Vytřeštěné oči, ruce a zaťaté pěsti letící vzhůru a nad tím vším fanatický řev „Hrvatska, Hrvatska!“, to bylo něco docela jiného než „sborový zpěv“ písničky „Igraj moja Hrvatska, kad te vidim ja, srce mi gori, srce mi gori…“, kterou podobný, a přece úplně jiný dav o pár dní později vítal na tom samém místě Ivana Rakitiće…
Prostě jsem si, i když jsem věděl a vím to i dnes, že to je/bylo nepatřičné, že to není/nebylo na místě, v tu chvíli nemohl pomoci a v hlavě mi začali řádit ustašovští fašističtí gauneři z časů druhé světové války, viděl jsem uřezané hlavy a vydloubané oči v proutěných košících na jídlo, nemilosrdné Mihailovićovy četniky i Titovy partyzány, kteří si často nezadali s těmi předchozími, vítězné a pak poražené jednotky wehrmachtu i italské armády, před očima mi náhle běžela Zafranovićova trilogie „Okupace ve dvaceti šesti obrazech“, „Pád Itálie“ a „Večerní zvony“, jejíž první část jsem shlédl příliš brzy (je-li člověk na něco takového vůbec kdy „dospělý“), a proto mě pak dlouho pronásledovala ve snech, stejně jako „peklo jménem Jasenovac“ (nechvalně proslulý koncentrační tábor, který spravoval „loutkový“ Nezávislý stát Chorvatsko, jenž se nacházel na dnešních chorvatsko-bosenských hranicích a kde zemřelo téměř sto tisíc nevinných lidí), všichni ti zmučení mrtví a „všechny ty ohně“ (Julio Cortázar se jen tiše směje), všechny ty krvavé historie, jimž dokonale, v plném rozsahu neporozumí nikdo, kdo není odtud, kdo není z Balkánu…
„Neblázni, to nepochopíš, to je Balkán…“, řekl mi v polovině devadesátých let minulého století kamarád Walter, historik a politolog z Vídně, ale balkánský rodák, když jsme se během válek o bývalou Jugoslávii bavili o běsech jménem Srebrenica, o skelném pohledu tamních žen, přeživších a přece až do smrti bez života, o osudu jejich mrtvých mužů a synů, o vině generála Ratka Mladiće a dalších bestií z časů válek, které se odehrávaly tak blízko nás, a přece jako by to bylo v nějakém jiném, několik galaxií vzdáleném vesmíru.
Ach jo. Vraťme se raději do letní, už dávno poválečné Omiše v roce 2018. Jakkoli jsem si tehdy plně uvědomoval, že se tu dívám na fotbal v jiné zemi a v jiné době, než jaké byly ty výše zmíněné, nemohl jsem si v tu chvíli pomoci, tak intenzivní ten pocit, jejž jsem se snažil popsat, byl. Nejspíš tomu tak bylo také proto, že i ty opravdu drsné popěvky, pokřiky a nadávky, včetně skutečně hnusného řevu českých či moravských fotbalových hooligans, které znám dobře z domova, mi proti té nesmírné síle, jež vycházela z davu většinou mladých Chorvatů (stejně tak to, přirozeně, mohli být Srbové nebo Bosňáci, to je jasné), zněly téměř dětinsky a nevinně, třebaže, mohu-li to posoudit se svou znalostí chorvatštiny, omišští fandové nikomu nenadávali ani nevyhrožovali. Jejich svým způsobem fascinující i děsivá oddanost národnímu, to slovo zdůrazňuji, národnímu týmu byla ale taková, že to evropsky uvažujícímu, národnostně poměrně vlažnému Čechovi, jako jsem já, bralo dech.
Od léta 2018 už proto zkrátka vždy uvidím omišský přístav jinak, než jak jsem ho dlouho vídával, a jak ho vidí, alespoň doufám, drtivá většina místních; rád jsem ho mít ale nepřestal a nikdy nepřestanu. Jedná se o neobyčejně půvabný, byť nenápadně půvabný „ráj na zemi“, zejména na začátku a na konci sezóny, koncem května, a hlavně v září, kdy je už, respektive ještě teplo, ale kdy jej davy turistů, mezi nimi hodně Čechů, kteří si to tady, stejně jako Němci a Poláci, nesmírně oblíbili, na více než půl roku opustí a nechají jej vydechnout. Právě tehdy je nejlepší do Omiše přijet a nechat na sebe naplno (za)působit zdejší neodolatelnou, melancholickou atmosféru i jeho dávnou historii.
