Když americký prezident Ronald Reagan vycházel 30. března 1981 před půl třetí odpoledne z washingtonského hotelu Hilton, aby nasedl do přistavené limuzíny, nemohl tušit, že se v následujících vteřinách bude hrát nejen o jeho život, ale i, s malou nadsázkou řečeno, o budoucnost Ameriky a celého světa.
Kdyby se totiž kulka, kterou atentátník John Hinckley vypálil z revolveru a která prošla prezidentovou plící, nezastavila něco málo přes dva centimetry od jeho srdce, vypadaly by zřejmě dějiny Spojených států i světa ve vrcholící studené válce dramaticky jinak. Osud si ale takovou tragédii zjevně nepřál, a i proto pro vás mohu připravovat seriál Reaganova Amerika.
Jak jsem napsal již před čtrnácti dny, neměl čtyřicátý prezident USA Ronald Wilson Reagan (* 1911) do úřadu snadný nástup. Většina tisku, intelektuálních elit z univerzit i příslušníků toho, čemu se dnes říká Deep State, stáli proti němu a čekali na jeho každý chybný krok. Totéž platilo o moskevských jestřábech, kteří želeli pádu slabého prezidenta Jimmyho Cartera, jenž nebyl sto jejich tlaku reálně vzdorovat a kteří se to chystali nováčkovi v Bílém domě co nejvíc zkomplikovat.
Reagan byl odhodlaný tlaku a protivenství prakticky ze všech stran čelit, měl pro to i dostatek politických a lidských zkušeností. Prezidentská funkce byla ale přece jen něco jiného, většího, něco, co jej, jak později napsal, stejně jako všechny ostatní na jeho místě, „v jistém smyslu přesahovalo“.
Od Scorseseho „Taxikáře“ k atentátu na prezidenta
Začněme ale odjinud. Rodák z newyorského Queensu (kousek od tenisového areálu US Open ve Flushing Meadows), Martin Charles Scorsese (* 1942), který strávil – s ohledem na původ rodiny (prarodičů) nepříliš překvapivě – dětství ve fascinující (tehdy ale, ve srovnání s dneškem nepříliš bezpečné) manhattanské čtvrti Malá Itálie (Little Italy), je dnes po právu vnímán jako jeden z největších žijících amerických režisérů.
V roce 1976 však nebyl ničím víc než jedním z mnoha nadaných „kluků“ krátce po Kristových letech, který měl za sebou čtyři zajímavé snímky (čeští filmoví fajnšmekři znají především „Špinavé ulice“ [Mean Streets; 1973] a „Alice už tady nebydlí [Alice Doesn᾿t Live Here Anymore; 1974]) a který se právě chystal (aniž to věděl) na svůj první Opus Magnum – film „Taxikář“ (Taxi Driver; 1976).
Příběh traumatizovaného veterána vietnamské války Travise Bickleho (Robert de Niro), neschopného najít ve světě přízračného nočního Manhattanu „spřízněnou duši“, respektive jeho marný pokus zachránit před pasákem mladičkou prostitutku (Jodie Foster), který vyústí v násilí, nadchl, což bylo důležité, jak diváky, tak kritiky, a posunul režiséra z kategorie „nadaných“ do kategorie „hvězd“, v níž zůstal jako jedna z těch nejzářivějších dodnes.
Pokud jde o herce, zatímco Robert de Niro (* 1943), známý v té době zejména jako mladý Vito Corleone ve druhém „Kmotrovi“ (The Godfather Part II; 1974) potvrdil pověst jednoho z největších herců nejen své generace, mladičká Jodie Foster (* 1962) se v roli Iris stala doslova zjevením, byla nominována na Oscara za vedlejší ženskou roli, a hlavně, hlavně se stala, čímž se vracím k našemu příběhu, záminkou k atentátu na Ronalda Reagana.
Původ již zmíněného Johna Hinckleyho, Jr. (* 1955) přitom ani v náznaku nenaznačoval, že by se měl nechvalně proslavit jako atentátník na prezidenta. John Warnock Hinckley starší byl zakladatel a prezident naftařské společnosti Vanderbilt Energy Corporation, takže rodina netrpěla žádnou nouzí, naopak. Jeho syn John mladší studoval v letech 1974 až 1980 (nikoli ovšem kontinuálně) na státní, ale kvalitní Texas Tech University v Lubbocku (v letech 1923–1969 známé jako Texas Technological College), kterou však pro nedostatek disciplíny, píle a soustředění nedokončil. Od roku 1975 se snažil v Los Angeles prosadit jako zpěvák, ale bez úspěchu, a proto se vrátil, neschopen uživit se sám, k rodičům, v důsledku čehož se z něj pozvolna stával typický zahořklý, mentálně nedospělý muž, dezorientovaný ve světě, který „nedokázal docenit, jak už to bývá, jeho talent“…
A pak to přišlo. Roku 1976, kdy tomu tak bylo poprvé, nevíme, viděl v kině Scorseseho „Taxikáře“, načež vzplanul „láskou“ či spíše posedlostí po představitelce dětské prostitutky Iris – Jodie Foster. Hinckleyova „vášeň“ šla tak daleko, že na film zašel nejméně patnáctkrát, psal Fosterové dopisy, pokoušel se ji kontaktovat a když herečka začala studovat na Yaleské univerzitě, přestěhoval se do connecticutského New Havenu, aby jí mohl být nablízku, a dokonce se na univerzitu přihlásil k externímu studiu. V dopisech, o nichž již byla řeč, psal o tom, že se proslaví, aby konečně upoutal její pozornost, což se mu podařilo pouze v tom smyslu, že v ní vyvolal obavy o sebe i o to, co by se mohlo stát.
O Hinckleyových sklonech k násilí svědčil jeho zájem o deníky Arthura Hermana Bremera, který se (ve snaze stát se slavným, nikoli z politických důvodů) v květnu 1972 pokusil zabít jednoho z demokratických kandidátů na prezidenta, čtyřnásobného alabamského guvernéra George Corleyho Wallaceho, Jr. Svědčilo o něm i Hinckleyho faktické pronásledování prezidenta Jimmyho Cartera (v jednom případě se dostal do jeho těsné blízkosti a byl „šokován“ tím, jak to bylo snadné, jak amatérsky a nedůsledně pracovala jeho ochranka), stejně jako to, že byl v roce 1980 na nashvillském letišti zatčen a uvězněn za nelegální držení zbraně. Na čas skončil i v péči psychiatra, všechny pokusy o normalizaci jeho stavu však byly neúspěšné.
