Fakt, že si Ramzan Kadyrov v Čečensku dělá, co chce a je tam neomezeným pánem, není žádným tajemstvím ani pro člověka, který se Ruskem detailněji nezabývá. K situaci stačí jen dodat, že jeho dcera byla ve svých dvaadvaceti letech jmenována ministryní kultury Čečenska. Podle BBC pak 30 % funkcí v regionu zastávají Kadyrovovi příbuzní, dalších 23 % rodáci ze stejné vesnice a 12 % jeho přátelé. Takové soustředění moci a konflikt zájmů je i na Putinovo Rusko, kde moc na centrální úrovni drží v rukách prezidentovi přátelé a jejich děti zaujímají v raném věku ředitelské pozice ve státních korporacích, přeci jen neobvyklý. Na druhou stranu, pokud se jedná o situaci uvnitř samotného Čečenska, federální centrum se nad ní nijak nepozastavuje.
Ramzan Kadyrov spolu s ozbrojenci nazvanými podle něj kadyrovci spravuje Čečensko jako jeden ze subjektů Ruské federace metodami, které jsou mírně řečeno brutální. Být vůči němu v opozici automaticky znamená být ohrožen na životě. A je přitom jedno, jestli se vyzyvatel nachází v Rusku, nebo za hranicemi. Nemusíte být ani nějakým výrazným opozičníkem, stačí být třeba homosexuál, popřípadě jen na problémy života v Čečensku upozorňovat. Výsledkem jsou pokaždé velmi reálné obavy o vlastní život a mnohdy i o životy vašich blízkých. Není ani divu, že například novinářka Novoj gazety Jelena Milašina, která rozčílila čečenského vůdce články o mimosoudních popravách v Čečensku, po hrozbách ze strany Kadyrova raději z Ruska odjela. Kadyrov ji a Igora Kaljapina, šéfa Výboru proti mučení a člena prezidentské Rady pro rozvoj občanské společnosti a lidská práva označil za teroristy vydělávající na tématu Čečenska. Její případ je tak přirovnáván k případu Anny Politkovské, která byla zavražděna v roce 2006, v den narozenin ruského prezidenta Vladimira Putina.
