Je tu další díl letního seriálu Martina Kováře, tentokrát z chorvatského pobřeží. Začtěte se do vyprávění o dramatické historii i fascinující současnosti přístavu Split, známého také jako „Perla na Jadranu“.
„Snad si vzpomínáte, zlatovlasá paní,
kdo za noci připlul, ještě před svítáním, k vám.
Kdo vás sladce zlíbal tam na moři v dálce
a kdo dneska pluje v opuštěné bárce sám.
Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem
a já pod nimi sám zůstal se svým hořem.
Nejkrásnější hvězdy hoří v noci nad přístavem
a já pod nimi sám jsem se svým snem…“
Přesně takhle znějí první dvě sloky písničky, jež byla od roku 1936, tj. vlastně už na sklonku tzv. první republiky (1918–1938), v časech jejího narůstajícího ohrožení ze strany nacistického Německa, v naší zemi velikým hitem. Prozpěvovali si ji hlavně příslušníci československých, zejména českých vyšších středních vrstev, kteří neměli dost peněz na to, aby v létě vyráželi do Deauville, proslulé „královny normanských pláží“ (kam jezdili i, pokud jde o meziválečnou mezinárodní smetánku, Hercule Poirot s kapitánem Hastingsem 😊), nebo na francouzskou středomořskou Riviéru, ale mohli si užít nerušené, neméně půvabné léto v Jugoslávii.
Současně o Splitu v chatách a stanech na Berounce a na Sázavě při četbě laciných prospektů cestovních kanceláří včetně ČEDOKu, založeného v roce 1920 a působícího pod tímto jménem od roku 1926, snili i mnozí trampové, kteří jej nikdy neviděli a u kterých byste to úplně neočekávali, tak velikou sílu tehdy „legenda o perle na Jadranu“ měla.
Prvorepublikový šlágr a vysněná jadranská riviéra
Příběh, jak se písnička dostala do Čech, je pro první republiku, kterou s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (Stát SNS) vázala poměrně silná přátelská pouta (včetně členství v tzv. Malé dohodě), v řadě ohledů příznačný. Jejím autorem, pod názvem „Daleko me moj Split“, byl chorvatský hudební skladatel (autor několika oper, operet a muzikálů), dirigent, spisovatel a malíř Ivo Tijardović (1895–1976), absolvent dramatických studií na záhřebské univerzitě (a kurzů architektury ve Vídni), ředitel chorvatského Národního divadla rovněž v Záhřebu a, mimo jiné, starosta rodného Splitu v časech druhé světové války, konkrétně v letech 1942–1943, kdy bylo město okupováno italskou fašistickou armádou, a také jeden z významných příslušníků protiokupačního oboje.
Pro Čechy písničku podle některých pramenů objevil muzikant, houslista a zpěvák Louis B. (či D.) Zámečník (asi 1897–1977), jisté to ale není. Co víme přesně, je, že se zalíbila šéfům Ultraphonu (původně firma Ravitas, založená 1929), bratrům Františkovi, a hlavně Janovi Valentinimu, který se (jak později vzpomínal v časopise Hudba a zvuk) coby provozní ředitel obrátil na kabaretiéra, textaře, zpěváka a muže mnoha dalších profesí Jiřího Voldána (vlastním jménem Jaroslav Hudec; 1901–1985), zda by nenapsal český text, což se také stalo.
Šlágr, který nejosobitěji nazpíval tenorista Národního divadla Oldřich Kovář (1907–1967), si rychle našel své posluchače, což byla příčina tuhého boje mezi nakladateli o to, kdo ji vydá tiskem, především mezi R. A. (Rudolfem Antonínem) Dvorským a Zdeňkem Vlkem, který nakonec díky ostřejším loktům (a několika nevybíravým „faulům“) vyhrál. Jediný, komu zaplatil, byl, zdá se, Voldán (který za svůj sentimentální text údajně obdržel na tehdejší poměry „ohromujících“ dva tisíce korun československých); chorvatský autor přišel s největší pravděpodobností zkrátka, což nelibě komentovaly dokonce i „jugoslávské“ noviny. Během druhé světové války a po válce písnička postupně zapadla a dnes si ji občas, opravdu vzácně, pustí jen ti, kteří Split skutečně milují a jezdí tam, anebo ti, pro které je nostalgickou vzpomínkou na dávno zašlé časy jejich mládí.
