Bývalý čínský premiér Li Kche-čchiang utrpěl nedávno náhlou srdeční příhodu a zemřel; nikoliv však ve funkci, ale „na odpočinku“ v Šanghaji, kam se stáhl po svém nuceném odchodu do důchodu v říjnu loňského roku. V letech 2012 až 2022 byl Li nominálně druhým nejmocnějším mužem Číny, v praxi ho však zcela zastínil čínský prezident Si Ťin-pching a odkaz Li Kche-čchianga tak bude určen primárně nenaplněnými nadějemi na jeho reformy a mohutným stínem kultu osobnosti generálního tajemníka.
Student ekonomie inspirovaný Západem
Li v osmdesátých a na počátku devadesátých let budoval svou kariéru jako aparátčík v Komunistickém svazu mládeže, jehož absolventi, včetně pozdějšího čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa, vytvořili volnou politickou frakci známou jako tuanpai.
Zároveň se profiloval jako ekonomický expert; na rozdíl od mnoha čínských politických vůdců si disertační práci napsal sám a získal za ni několik ocenění. V roce 1998 se stal nejmladším guvernérem čínské provincie, když převzal velkou, chudou a přírodními katastrofami ohroženou provincii Che-nan, kde pomohl nastartovat hospodářský růst.
Liovou manželkou byla Čeng Chung, univerzitní profesorka specializující se na americkou literaturu. V roce 1991 také přeložila do čínštiny knižní verzi klasického britského politického sitcomu Jistě, pane ministře. Čtenáře jistě nepřekvapí, že kvůli frustraci z byrokracie a úřednické arogance se tento kultovní seriál stal v Číně hitem. Stejně jako u mnohých dalších čínských představitelů byla jejich dcera na univerzitu poslána do Spojených států.
Podvo(j)dné účetnictví
Li na rozdíl od Siho sám uměl dobře anglicky, dokonce jako student přeložil knihu o ústavním právu. Později jako vrcholný funkcionář strany a chráněnec Siova předchůdce ve funkci generálního tajemníka Chu Ťin-tchaa dával najevo reformní – tj. liberalizační tendence, a to jak v rovině ekonomické, tak (opatrněji) v rovině politické. Ještě než se stal premiérem, získal si oblibu u zahraničních diplomatů, zejména těch západních, kteří si od něj slibovali právě jakousi konvergenci čínského systému s tím západním.
U odborné veřejnosti na Západě se proslavil, když časopis Economist vytvořil takzvaný Li Kche-čchiangův index. Jednalo se o neoficiální, ale užitečné metody hodnocení čínské ekonomické výkonnosti. Existují totiž velmi dobré důvody pochybovat o velikosti hospodářských úspěchů Pekingu (a dalších autokratických zemí) – nedemokratické vlády mají obzvlášť velký sklon k nadsazování statistických údajů o svých ekonomických úspěších.
Pokud tedy jde o údaje o čínském HDP, existují dobré důvody ke skepsi. Čínští regionální funkcionáři poskytují do centra údaje o hospodářském růstu v rámci své jurisdikce. Ústřední orgány později zvažují při rozhodování o povýšení místních aparátčíků na centrální úroveň ta stejná data, ze kterých se skládají údaje o národním HDP. Neoddělitelná politizace těchto údajů tak vede k vysoké míře nespolehlivosti čínských oficiálních ekonomických statistik do té míry, že v Pekingu sami neznají reálná čísla.
Li Kche-čchiang toliko přiznal tehdejšímu americkému velvyslanci, a podělil se s ním o metody, které jako ekonomický expert strany používal, když se pokoušel získat přesné informace. Místo údajů místních vlád se zabýval čísly, u nichž bylo obtížnější nebo méně pravděpodobné, že budou zfalšována, jako je objem nákladní dopravy a spotřeba elektřiny, a vysílal vlastní lidi, aby zkoumali situaci na místě. Odtud zmiňovaný Li Kche-čchiangův index.
V nultých letech se spekulovalo, že by Li mohl dokonce nahradit svého patrona v nejvyšší funkci v zemi, tyto naděje však vzaly za své po 17. sjezdu strany v roce 2007, kdy se jako mnohem pravděpodobnější jevilo, že bude nejvíce druhým mužem po Si Ťin-pchingovi.
V té době však ve straně převládalo „kolektivní vedení“ a existovala naděje, že Si bude ve své ideologické rigidnosti vyvažován Liovým pragmatickým reformismem. Někteří zahraniční analytici doufali v „likonomiku“, program rozsáhlých ekonomických změn zaměřený na liberalizaci trhu, omezování byrokracie a stranické kontroly a snížení daní a postupné sbližování se Západem nad rámec vzájemné ekonomické závislosti, jak ji popisoval např. historik skotského původu Niall Ferguson.
