Červené vlčí máky, respektive jejich imitace mají v těchto dnech připnuté na klopách sak a kabátů mnozí z nás. V některých zemích, například ve Velké Británii, ve Francii nebo v Belgii, které tzv. Velká válka (Great War) či první světová válka, jak ji známe ze školních lavic, zasáhla silněji, jich vidíme ještě mnohem, mnohem víc. Není divu, právě ony jsou totiž symbolickým vyjádřením úcty k padlým, připomínkou válečných obětí a hrůz z let 1914–1918 a zároveň i naděje, že se nebudou opakovat.
Byl to strašlivý konflikt, o to strašnější, že přišel po období relativně dlouhého míru, z něhož se obyvatelé západní a střední Evropy těšili od počátku sedmdesátých let 19. století, kdy skončila série krátkých válek, v nichž proti sobě bojovali Rakušané, Francouzi a Italové (válka za sjednocení Itálie z roku 1859), Prušáci, Rakušané a jejich spojenci Italové (tzv. „šestašedesátá válka“, tj. konflikt z roku 1866) a konečně Prušáci a Francouzi (válka za sjednocení Německa z let 1870–1871). K poslednímu opravdu velkému vojenskému střetu mezi velmocemi navíc v západní a ve střední Evropě došlo před celým stoletím, kdy starý kontinent devastovaly války spojeneckých koalic proti revoluční a napoleonské Francii (1792–1815). Evropané včetně velmocí mezi sebou přirozeně bojovali i poté, ale krymská válka (1853–1856), rusko-japonská válka (1904–1905) či balkánské války (1912–1913), abych uvedl alespoň ty největší a nejznámější, se odehrávaly na periferii „starého kontinentu“ či zcela mimo něj, takže je Západoevropané a Středoevropané sice vnímali, ale přikládali jim limitovanou váhu a příliš se jimi nezabývali.
O to větší šok způsobilo propuknutí Velké anebo první světové války, jak chcete, v létě 1914, „války, kterou nikdo nechtěl“, a která přesto začala v důsledku souhry mnoha nešťastných faktorů a okolností, k nimž patřily vznik dvou nepřátelských bloků, tzv. Trojspolku, později Čtyřspolku na straně jedné a Dohody na straně druhé, rostoucí počet a sílící dynamika diplomatických krizí a lokálních střetů, zrození moderního nacionalismu a řada dalších. Sarajevský atentát na následníka rakouského a uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este na konci června 1914 přirozeně nebyl příčinou světové války, nýbrž pouhým „spouštěčem“ dalších tragických událostí, pouhou záminkou k válce Rakousko-Uherska proti Srbsku, která však během několika dnů přerostla v celoevropský a následně v celosvětový požár, jehož uhašení trvalo téměř čtyři a půl roku, jenž poznamenal svět jako doposud žádný jiný a z jehož plamenů se zrodilo 20. století se všemi hrůzami (italský fašismus, německý nacismus a ruský/sovětský komunismus), které k němu neodmyslitelně patří…
Na podzim 1918, po více než čtyřech letech bezuzdného vraždění, během něhož, jak napsal budoucí britský premiér Winston Churchill, civilizované státy použily prakticky všechny dostupné prostředky ke zničení svých nepřátel s výjimkou kanibalismu, ke kterému se navíc neuchýlily jenom proto, že by prokazatelně nepřinesl žádné výsledky, po více než čtyřech letech hrůz, během nichž nechvalně proslulý „mlýnek na maso“ nemlel ani na okamžik naprázdno, svitly vzhledem k naprostému vyčerpání všech válčících stran, především císařského Německa a habsburského Rakousko-Uherska, naděje na mír. Jedenáctého listopadu 1918 pak došlo k jejich naplnění, když zástupci Německa podepsali v legendárním železničním vagónu maršála Ferdinanda Foche, vrchního velitele dohodových vojsk na západní frontě, v Compiègneském lese poblíž městečka Compiègne v departementu Oise v severní Francii příměří, jež mělo podobu faktické německé kapitulace. Temná „noční můra“ jménem Velká válka k úlevě všech, dokonce i těch poražených, definitivně skončila; mír, který zčistajasna přicházel, byl ale všechno jenom ne snadný.
