KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když jsem psal na konci ledna svůj poslední komentář o Británii, končil jsem jej slovy, že tentokrát má premiér Boris Johnson své působení v čele Konzervativní strany i vlády mimořádně nahnuté. Skandálů, zejména těch, jež se týkaly porušování opatření proti covidu-19, které vydávala jeho vlastní vláda, bylo tolik, že mu to začínalo přerůstat přes hlavu. Porážka toryů v doplňovacích volbách v North Shropshire z prosince 2021, vnitrostranická vzpoura tzv. „Johnsonových dětí“ a fakt, že se obecně mdlí labouristé dostali jasně do čela průzkumů veřejného mínění – to všechno naznačovalo, že se nad premiérem, ověnčeným četnými úspěchy, začíná smrákat.
Na konci února se ale mnohé změnilo. Ruská armáda vtrhla na Ukrajinu a začala válka, která trvá dodnes a která má ze strany Rusů v řadě ohledů povahu genocidy. Tato skutečnost včetně masakru civilistů v Buči, jejž potvrzuje stále více důkazů (například německá Spolková zpravodajská služba označila tvrzení Moskvy, že scény z Buči jsou zinscenované, za neudržitelné), učinila z války hlavní téma nejen ve východní a střední Evropě, ale i na jejím západě, včetně Velké Británie. Ta dokonce v postoji Západu vůči válce, vůči putinovskému Rusku, zaujala přední postavení, zejména díky slovům a činům premiéra Johnsona, který již před 24. únorem svým politickým instinktem vycítil, jaký „potenciál“ blížící se střet na Ukrajině má, a podle toho jednal a jedná.
Srovnáme-li jednání Borise Johnsona s tím, jak vystupují – pokud jde o velké evropské země – například francouzský prezident Emmanuel Macron (jehož neustálé telefonáty s Vladimirem Putinem působí stále smutnějším až tragikomickým dojmem) či německý kancléř Olaf Scholz (který pro změnu opakovaně zdůrazňuje, že se jeho země nemůže, přinejmenším v nejbližší době, obejít bez ruských surovin, hlavně bez plynu, neboť by to znamenalo vážné narušení ekonomiky Spolkové republiky), anebo s tím, jak „neviditelní“ jsou političtí vůdci dalších západoevropských států (italský premiér Mario Draghi či španělský premiér Pedro Sánchez), nezbývá než uznat, že britský ministerský předseda opravdu působí jako státník, který si je velmi dobře vědom toho, o co všechno se na Ukrajině „hraje“, a chová se podle toho.
Nejde jen o to, že Johnson ruský útok na Ukrajinu a prezidenta Vladimira Putina pojmenoval, stejně jako americký prezident Joe Biden, jasnými slovy („je to agrese“, „je to válečný zločinec, který musí být potrestán“), ale navíc již na začátku března vystoupil se šestibodovým plánem na řešení války, ve kterém navrhoval: 1) vytvoření mezinárodní humanitární koalice; 2) vyzbrojení Ukrajiny; 3) zvýšení ekonomického tlaku na Rusko; 4) vystavení Ruska diplomatickému tlaku (včetně zapojení Ukrajiny do jednání); 5) posílení bezpečnosti Evropy (a celého transatlantického prostoru); 6) ukončení „plíživé normalizace ruských aktivit na Ukrajině“, což jsou všechno racionální kroky, na něž postupně dochází.
Kromě toho Johnson situaci na Ukrajině i v Rusku pravidelně komentuje, přičemž zcela otevřeně a nediplomaticky mluví o tom, co všechno Putin spáchal, o tom, že propadá „totální panice“, „bojí se revoluce/převratu v Moskvě“ atd. Připočteme-li k tomu humanitární a především vojenskou pomoc, která z Británie na Ukrajinu proudí, sankce, jež ostrovní stát uvalil na ruské banky, na ruské oligarchy žijící v Londýně atd., není se co divit, že Putin označuje Johnsona za „největšího válečného štváče“ a Británii za jednoho z hlavních nepřátel Ruska.
