Jak už jsem v našem letním seriálu, který nebyl věnován výhradně Chorvatsku, ale především jemu, několikrát připomněl, prakticky každé léto se do této země vypraví mezi tři čtvrtě milionem a milionem Čechů, což z ní dlouhodobě dělá – z našeho úhlu pohledu – jednu z nejnavštěvovanějších na světě. Zatímco mnozí Češi Chorvatsko z pochopitelných důvodů milují, jiní ho naopak nesnášejí, ať už proto, že si odtud přivezli nějakou negativní zkušenost, anebo proto, že podlehli podivným řečem o tom, že k Jadranu jezdí pouze „paštikáři“, kteří si s sebou vozí plné kufry aut laciného českého piva, do sandálů nosí ponožky, a navíc v nich neopomenou vylézt na nějaký ten horský vrchol nad průzračným mořem, odkud je pak musí zachraňovat místní horská služba.
Před několika lety se mi zdálo, že z mého pohledu bizarní averze části české populace vůči Chorvatsku konečně poněkud zeslábla a že se se kritikové smířili s tím, že tam plus minus milion jejich krajanů bez ohledu na jejich názor každý rok odjede a je jim tam dobře.
Pak ale současný premiér Petr Fiala v jakémsi rozhovoru či anketě uvedl, že již několik let tráví část letní dovolené na stejném místě v Chorvatsku, což znovu rozpoutalo, příznačně hlavně na sociálních sítích, zejména pak na Twitteru, jenž nemá s realitou takřka nic společného, diskusi na téma, co jsme to, proboha, za národ, když i náš ministerský předseda (v době ankety jím možná ještě ani nebyl), tráví léto na Jadranu.
Kromě nafoukaných, komických snobů, nablblých pseudo-celebrit, rádoby influencerů a chytráků všeho druhu, kteří neopomněli ostatním připomenout, kde všude už oni byli a kde je to násobně lepší než v tom „pitomém Chorvatsku“, se ale našla – dokonce i „na těch sítích“ – spousta normálních lidí, kteří jednak poslali výše zmíněné razantně do …, jednak ve svých kratičkých textech i delších „vláknech“ dokázali výstižně popsat, proč je podle jejich názoru léto v Istrii či v Dalmácii tak skvělé, proč se tam opakovaně vracejí a proč je to pro spoustu z nich vrchol nejen léta, letních prázdnin, letní dovolené, ale i celého roku.
Zároveň se přitom snažili, tu s větším, tu s menším úspěchem vyvrátit řadů fám a mýtů, které o Chorvatsku stále ještě kolují a které jsou v myslích hlavně těch Čechů, kteří tam buď nebyli nikdy, nebo naposledy před více než dvaceti lety, pevně zakořeněné.
A právě o zbourání těchto fám, „mýtů“ a pověstí bych se na závěr Balkánských serpentin, alespoň ve stručnosti a bez nároku na úplnost, rád pokusil i já. První z nich zní, že je Chorvatsko v létě plné lidí jako žádná jiná země v Evropě a zvláště pak, že je plné Čechů, kteří dělají ostudu. To je, líbějí odpustit, naprostá pitomost.
Samozřejmě že v zemi na Jadranu existují místa, kde je „hlava na hlavě“, a mezi nimi spousta českých. Tak tomu je ale i v některých destinacích, jak se dnes říká, v Řecku, v Itálii, ve Španělsku i jinde. Pro všechny případy nicméně platí, že chci-li se davům na pláži vyhnout, mám v Chorvatsku stejnou, dokonce možná větší šanci než jinde. Stačí k tomu totiž překonat vlastní lenost spočívající v tom, že dojedu autem do „svého“ letoviska a svalím se na prvním místě, kde je volno.
