Stejně jako v předchozích letech, také letos usedne v následujících šesti týdnech více než tři čtvrtě milionu Čechů do svých automobilů a vyrazí na jih – na Istrii, do Zadaru, do Šibeniku, do Splitu a jeho okolí, do Omiše, na Makarskou či dokonce „až úplně dolů“, jak Češi říkají, tj. do Dubrovniku anebo na Pelješac, případně na ostrovy Brač a Hvar, abych jmenoval alespoň ta nejznámější místa, k modrému Jadranu. Kde se ta zvláštní posedlost Chorvatskem, jeho mořem, sluncem, kuchyní a v neposlední řadě památkami vzala, respektive bere, a proč trvá všem režimům a společenským, ekonomickým i jiným změnám navzdory?
Důvodů je hned několik. Jedním z hlavních, třebaže není na první pohled zjevný, je důvod historický. Ať totiž chceme nebo ne, máme Chorvatsko svým způsobem „v krvi“. Nezapomínejme, že se jedná o nedílnou součást habsburské monarchie, „našeho“ Rakousko-Uherska, jež se ještě na počátku dvacátého století rozprostíralo přes celou střední Evropu, od smutku a melancholie plných haličských plání, přes zpupně pyšné Uhry, dechberoucí krásou dýchající Prahu a mozartovsky frivolní Vídeň až k zasněženým Alpám a poté k nižším, zato však divokým horám, svažujícím se k Jaderskému moři. Zcela záměrně píšu „našeho“ Rakousko-Uherska. Jeho dějiny, to byla – se vším všudy a včetně dnešního Chorvatska – také naše historie, také část naší národní identity, byla to i naše vítězství a byly to i naše prohry, kterých Rakousko (Rakousko-Uhersko) dosáhlo a které utrpělo, jsme s ním osudově spjatí, víc, snad s výjimkou Slovenska (ani to ale není tak docela jisté), než s jakoukoli jinou zemí na světě.
Mnohá chorvatská místa jsou navíc místy s intenzivními českými „dotyky“. Magický Dubrovnik maloval mezi jinými i český impresionista Antonín Slavíček, právě Češi stáli na počátku dvacátého století u zrodu turistického ruchu na mnoha místech Chorvatska (jako jeden z mnoha příkladů lze uvést vyhlášený hotel Emila Geistlicha v Bašce), dokonce i mezi vůdce, respektive mezi oběti rakouské odplaty po legendární protihabsburské námořnické vzpouře v Boce Kotorské z počátku roku 1918 patřili František Rasch, pocházející z česko-německé rodiny z Přerova či František Koucký (někdy též Kautský) z Kladna-Hnidous. A abych nezapomněl, jednoznačně nejslavnější a nejoblíbenější chorvatský fotbalový klub, HNK Hajduk Split, založila v roce 1911 skupina chorvatských studentů v pražském hostinci U Fleků…
Když oscarový režisér Jiří Menzel natáčel v roce 2010 svůj dokument o Češích v Chorvatsku, není divu, že jej nazval tak, jak jej nazval – „Vaše moře, naše moře“, natolik mu to přišlo trefné. Česko-, respektive československo-chorvatské či československo-jugoslávské (Chorvatsko bylo od října 1918 součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, budoucí Jugoslávie) vztahy nejenže po pádu monarchie neskočily, ale naopak se dále čile rozvíjely. Za první republiky patřil Jadran k těm destinacím, kam movitější část Čechů a Slováků jezdila za sluncem, když už si nemohla dovolit tu nejluxusnější dovolenou, jakou byly například pobyty na francouzské či italské riviéře. Přispívala k tomu i skutečnost, že Jugoslávie patřila mezi politické spojence a důležité obchodní partnery Československa, stejně jako jazyk, jemuž čeští a slovenští turisté rozuměli a s tím vším související vysoká míra (slovanské) sounáležitosti.
Mnohé z toho se nevytratilo ani po druhé světové válce, po převzetí moci komunisty v obou zemích. Jugoslávie se tehdy, zejména kvůli roztržce se stalinským Sovětským svazem, ocitla na „černé listině“, postupem času se ale vztahy v rámci tzv. východního bloku normalizovaly a Češi a Slováci se začali do „Jugošky“ ve stále větším počtu vracet, čemuž nezabránila ani skutečnost, že k cestě potřebovali obtížně získatelnou „výjezdní doložku“, podobně jako při cestách do kapitalistické ciziny.
Právě tu Jugoslávie Čechům a Slovákům v řadě ohledů připomínala, a když už drtivá většina z nich nesměla na Západ, těšila se alespoň na jeho specifickou „soft“ verzi u Jadranu. Nešlo tedy pouze o moře, slunce a letní pohodu, nýbrž i o možnost nakoupit zde zboží, jež bylo doma téměř nedostupné (například „opravdové“ džíny a další atraktivní oblečení, drobnou elektroniku, kosmetiku či západní noviny a časopisy), třebaže to s sebou neslo riziko plynoucí z „pašování“ valut v ponožkách, podprsenkách či dětských plenkách, o nichž dotyční doufali, že uniknou kontrole komunistických celníků. Navíc tu byla možnost navštívit proslulé „nudapláže“, jimž jižní slunce dodávalo ve srovnání s poněkud chladnými východoněmeckými plážemi FKK (Frei Körper Kultur; kultura svobodného těla) na atraktivitě.
Připočteme-li k tomu všemu, že zejména jižní Jadran patří k nejhezčím mořím v Evropě vůbec, že „nejkrásnější hvězdy planou ve Splitu nad mořem“, jak se zpívá ve známé sentimentální písničce, že tu nebývalo příliš draho (což už dnes tak docela neplatí), a pokud ano, že si s tím Češi a Slováci vždycky nějak poradili (třeba coby nechvalně proslulí „paštikáři“) a že se cesty do Jugoslávie a léta trávená u tamního moře v mnoha rodinách s nadsázkou řečeno „dědily“ jako součást „rodinné historie“ (kolikrát jsem jen slyšel: „Jezdívali sem už moji prarodiče, pak táta s mámou, když jsme byli děti, a teď sem jezdíme se svými dětmi my…“), není divu, že v úvodu článku zmíněná posedlost Čechů Chorvatskem stále trvá.
