První díl seriálu o lídrech Evropy jsme před čtrnácti dny věnovali Armandu-Jeanovi du Plessis, kardinálovi Richelieu s poznámkou, že jej lze nazvat jedním z prvních „velkých Evropanů“ či, v souladu s názvem seriálu, „politických lídrů, kteří změnili Evropu“. Druhým mužem, jenž si takové přízvisko zaslouží, byl nepochybně Klemens Wenzel Nepomuk Lothar, kníže z Metternich-Winneburgu (1773–1859). Politik a státník spjatý se „starým, předbřeznovým Rakouskem“ a také s Českými zeměmi a muž, kterému se po čtvrt století válek proti revoluční a napoleonské Francii podařilo zajistit téměř na půl století evropský mír.
V mých žilách koluje Rýn…
Jakkoli je Metternich spojen především s Rakouskem, historik Franz Herre uvádí jeho i do češtiny přeložený životopis slavným citátem „V mých žilách koluje Rýn…“. Ano, dlouholetý rakouský ministr zahraničních věcí a kancléř se totiž narodil v Koblenzi, v dnešní SRN, ve spolkové zemi Porýní-Falc, na břehu řeky Rýn, která je „osudovým tokem evropského Západu“. Do Rakouska, konkrétně do Čech, na svůj zámek Kynžvart, se Metternichové uchýlili poté, co v roce 1794 vtrhla do Porýní francouzská revoluční armáda.
Otec „našeho“ Metternicha vstoupil do služeb rakouské diplomacie a jeho syn, protagonista našeho příběhu, jej po několika letech následoval. Konkrétně se tak stalo na počátku 19. století, v roce 1801, kdy už byl dobře zajištěn po sňatku s Marií Eleonorou Kounicovou, jež byla vnučkou bývalého kancléře habsburské monarchie a jednoho z největších rakouských diplomatů v dějinách knížete Václava Antonína Kounice.
Mladý Metternich působil nejprve rovněž jako diplomat, nejdříve v Sasku, poté v Prusku a od roku 1806 ve Francii, v Paříži, kde měl dostatek příležitostí k tomu seznámit se s francouzským císařstvím včetně Napoleona I., jehož nemohl nevnímat jinak než jako „dítě Velké revoluce“ a jako největší hrozbu „starého režimu“ (Ancien Régime), tj. režimu, ve kterém jako jeho privilegovaný člen vyrostl, ve který logicky věřil a který byl odhodlán proti „francouzské infekci“ bránit ze všech sil.
Skutečnou příležitost dostal v roce 1809, kdy jej císař František I. (na trůnu v letech 1804–1835) jmenoval ministrem zahraničních věcí a, posléze, v roce 1821, též rakouským státním kancléřem, kteréžto funkce zastával až do revolučního roku 1848.
Metternich a/kontra Napoleon
Knížka Metternich kontra Napoleon, již napsal v době normalizace historik, politik a diplomat (mimo jiné ministr zahraničních věcí) Jaroslav Šedivý (a která v době komunistické totality vyšla pod jménem vysokoškolského učitele, novináře a mého kamaráda Jana Halady), přesně vystihuje náplň Metternichova života v letech 1809–1815 a, svým způsobem, i v letech následujících.
Cesty a způsoby, jež volil, byly nezřídka složité a dané mezinárodněpolitickými možnostmi habsburské monarchie, tj. tím, co jí, respektive jemu vojenská a politická situace dovolovala. Jako příklad vynucené vstřícnosti vůči Francii lze uvést Metternichem inspirovaný sňatek dcery Františka I., Marie Luisi Habsbursko-Lotrinské, s Napoleonem na jaře 1810, po porážce, kterou Francie Rakousku uštědřila v předchozím roce.
V následujících letech ale Metternich obratně budoval, mimo jiné, rakousko-ruské spojenectví. Výsledkem dlouhých a mimořádně složitých jednání bylo vytvoření koalice, jejíž vojska uštědřila Napoleonovi v říjnu 1813 v „bitvě národů“ u Lipska porážku, která předznamenala jeho konec.
Poté, co byl Napoleon internován na středomořském ostrově Elba (1814–1815), byl ministr Metternich hlavním pořadatelem tzv. Vídeňského kongresu (neoficiálně tzv. „tančící kongres“, kterýžto název byl dán „nekonečným“ množství plesů, recepcí a jiných slavností, jež pro něj byly charakteristické), na němž přední evropští vládci (již zmíněný rakouský císař František I., ruský car Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém III.) a státníci jednali od října 1814 do června 1815 o rekonstrukci Evropy po napoleonských válkách.
Výsledkem, na němž se Metternich významně podílel, byl „návrat Francie do předrevolučních hranic“ a vymezení sfér vlivu evropských velmocí, stejně jako návrat představitelů legitimních panovnických dynastií na trůny, z nichž byli svrženi v předchozích dvaceti letech.
