Návštěva Joea Bidena v Evropě a jeho schůzka s Vladimirem Putinem byly nejvýznamnějšími zahraničními událostmi uplynulého týdne. Třebaže v Ženevě nedošlo k ničemu skutečně přelomovému, bylo, myslím, pro svět dobře, že se ti dva potkali tváří v tvář. Nazvat někoho „zabijákem“ (jako Biden Putina) a dát nějakou zemi na „seznam nepřátel“ (jako Putin USA) je snadné. Svět je ale dost nebezpečný i bez vyhrocených americko-ruských vztahů, takže i kdyby summit posloužil jen k otupení těch nejostřejších hrotů, nebyl úplně zbytečný.
Já ale o ženevské americko-sovětské schůzce na nejvyšší úrovni psát nechci, to podstatné už o ní ostatně bylo řečeno. Místo toho bych se rád vrátil k historii americko-sovětských, respektive americko-ruských summitů. Právě na nich se totiž od roku 1945 a vlastně už od časů druhé světové války psaly ty opravdu „velké dějiny“, právě na nich šéfové obou jaderných supervelmocí, bez jakékoli nadsázky, rozhodovali o osudu lidstva (včetně nás samotných).
Jak jsem již naznačil, první tři summity se konaly ještě za druhé světové války, nejprve v perském Teheránu (na přelomu listopadu a prosince 1943), poté na Krymu, na Jaltě (v únoru 1945), a nakonec v německé Postupimi (na přelomu července a srpna 1945). Právě na nich se Josif Vissarionovič Stalin, Franklin Delano Roosevelt a Harry Truman (po smrti FDR v dubnu 1945), jimž tehdy ještě sekundovali Winston Churchill, respektive Clement Attlee (v závěru postupimských jednání), domlouvali podobu poválečného světa, diskutovali o „německé otázce“, o tom, kudy povede dělící čára mezi oběma mocenskými bloky, později nazvaná „železná opona“; právě na nich FDR nepatřičně podléhal svéráznému „kouzlu“ a „šarmu“ „dobrého strýčka Joea“, jak nazýval Stalina, jenž toho dokázal mistrovsky využívat až do té doby, než se Harry Truman zásadově postavil proti agresivní rozpínavosti sovětského komunismu prostřednictvím tzv. Trumanovy doktríny, Marshallova plánu a vzniku Severoatlantické aliance.
Pokud jde o padesátá a šedesátá léta, stojí za zmínku především legendární návštěva Nikity Sergejeviče Chruščova ve Spojených státech, k níž došlo v září 1959 a během níž měl sovětský vůdce možnost vidět nejen Washington, ale i víkendovou rezidenci amerických prezidentů v Camp Davidu. O tom, že summit ke zklidnění vzájemných vztahů nijak zásadněji nepřispěl, svědčila mimo jiné neúspěšná invaze kubánských exulantů v Zátoce sviní z dubna 1961, podniknutá s podporou CIA a Bílého domu s cílem svrhnout levicový prosovětský režim Fidela Castra na Kubě, i první berlínská krize.
