Velká Británie zažívala těžké časy nejen za druhé světové války, ale i po jejím -skončení. Její hlavní problém spočíval v tom, že vedla během čtvrtstoletí hned dvakrát válku nad své možnosti. V souvislostech o tom píše Martin Kovář v novém čísle magazínu I, ze kterého je následující ukázka.
Slavné vítězství z roku 1945 bylo tvrdě vykoupeno: země se ocitla ekonomicky „na kolenou“, v takzvaném „stavu nouze“ a v ponižující závislosti na Spojených státech -amerických. - Slova o britské moci a síle nebyla ničím jiným než propagandou, ignorující reálnou situaci, již ve válečných časech. Ostrovní stát totiž před porážkou zachránil zákon o půjčce a pronájmu, který schválil v březnu 1941 americký Kongres a který měl podle prezidenta Franklina D. Roosevelta sloužit také k obnově britské průmyslové kapacity po válce. Rozhodnutí nové hlavy státu Harryho S. Trumana, jenž nastoupil do Bílého domu po Rooseveltově smrti v dubnu 1945, ukončit platnost zákona po kapitulaci Japonska však způsobilo, že se Británie ocitla ve velkých problémech.
Výstižný popis života v britském hlavním městě a vlastně v celé zemi po válce pochází z pera historika Davida -Kynastona: „Maso, máslo, sádlo, slanina, špek, margarín, cukr, čaj, mléko, sýr, džem, vejce, veškeré sladkosti a další potraviny stejně jako oblečení výhradně na příděl. Žádné supermarkety, žádný čaj v sáčcích na jedno použití, žádný krájený chléb, žádné zmrazené potraviny, žádné ochucené křupky či brambůrky, žádný ležák (tedy světlé pivo), žádný umakart, žádné mikrovlnky, žádné myčky nádobí, všudypřítomné prádelny, ale žádné automatické pračky, průtokové ohřívače vody, topení uhlím v kamnech či dřevem v krbu, žádné počítače, žádné mobily, žádná cédéčka, žádné antikoncepční pilulky, všehovšudy čtyři indické restaurace, hospoda s anglickým ‚menu‘ na každém rohu, kino v každé větší ulici, ale televize téměř neznámá, společné večeře celých rodin, červené telefonní budky, žádné dálnice, ale zato tramvaje, trolejbusy a parní lokomotivy, všude kouř, mlha a smog, koupání každé pondělí večer, prádlo vyvařované ve velkých hrncích, drhnuté rozbolavělýma ženskýma rukama na valchách, propláchnuté v kuchyňském dřezu a pověšené venku, aby uschlo, ústřední topení jako naprostá vzácnost, ale omrzliny, zejména u dětí, celkem běžné [...] Potraty, homosexuální vztahy či sebevraždy nezákonné, trest smrti legální, všude samé bílé tváře, úzké dlážděné ulice, viktoriánské terasovité domy, ale žádné výškové budovy, austiny sedmičky a fordky osmičky, ale žádné bezpečnostní pásy, těžké mince a těžké boty, kufry a tvídová saka, těžké kožené fotbalové míče, žádná nesnesitelná lehkost bytí...“
Strana pokroku a naděje
Právě tato složitá situace způsobila, že v parlamentních volbách v létě 1945 zvítězila labouristická strana (Labour Party), navíc natolik přesvědčivě, že mohla poprvé vytvořit většinovou vládu. Socialisté tak mohli začít realizovat svůj předvolební program, jehož součástí bylo řešení poválečného „stavu nouze“, rozsáhlé znárodnění a vytvoření na britské poměry velkoryse pojatého sociálního státu, nebo, jak s nadsázkou říkali, vybudování „nového Jeruzaléma“.
