V noci z pondělka na úterý uplyne dvaaosmdesát let od chvíle, kdy ministři zahraničních věcí Hitlerovy Třetí říše a Stalinova Sovětského svazu, Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov, podepsali v Moskvě smlouvu o neútočení a o vzájemné spolupráci mezi oběma státy. Kromě toho jednali i o sférách vlivu ve střední Evropě včetně Polska, které v následujícím měsíci – po vojenské invazi jedné i druhé strany – bylo rozděleno mezi oba státy. Úzká, třebaže pouze dočasná kooperace dvou odporných totalitních režimů ukázala, že k sobě mají mnohem blíž, než bylo veřejně proklamováno a než se řadě pozorovatelů zdálo.
Rok 1939 byl na mezinárodněpolitické scéně vpravdě divoký, nová světová válka visela ve vzduchu, stále hmatatelněji. Vzestup nacistického Německa, jež se zrodilo po převzetí moci Hitlerem na konci ledna 1933, vedl prozatím k přičlenění Sárska k Německu (po plebiscitu z ledna 1935), k vyhlášení všeobecné branné povinnosti tamtéž (v březnu 1935), k obsazení demilitarizované zóny v Porýní (v březnu 1936), k likvidaci samostatného Rakouska (čemuž nadšeně tleskala většina jeho obyvatel; tzv. anšlus, německy Anschluss, v březnu 1938), k obsazení československého pohraničí (po Mnichovské dohodě na konci září 1938) a k likvidaci zbytku této země (vznik formálně samostatného slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939). Nyní bylo na řadě Polsko, další cíl Hitlerem plánovaného tažení, expanze na východ (Drang nach Osten), země, jež marně lavírovala mezi Západem a právě Berlínem.
Na druhé straně, v Sovětském svazu, upevnil ve třicátých letech Josif Vissarionovič Stalin svoji pozici v časech takzvaného Velkého teroru, tedy v několika po sobě jdoucích kampaních, během nichž odstranil drtivou většinu svých skutečných i domnělých politických nepřátel, včetně velitelů Rudé armády, kteří představovali poslední potenciální hrozbu pro jeho osobní diktaturu, maskovanou pod rouškou kolektivního vedení komunistické strany. Na konci třicátých let již byla jeho moc podobně neomezená jako moc nacistického Führera v Německu. Podobné byly ostatně i cíle obou vůdců a jejich stran i brutální metody, jimiž se drali k moci, jimiž likvidovali své odpůrce a udržovali strach lidí ve svých zemích. Obě hnutí k sobě měla zjevně mnohem blíž, než oficiálně připouštěla.
Jednání, která zkrachovala
V létě 1939 dospělo několikaleté, pozvolna gradující drama do finále. Poté, co definitivně zkrachovala jednání mezi západními appeaserskými mocnostmi, Velkou Británií a Francií, se Sovětským svazem o společném postupu v případě napadení Německem (v zásadě z viny obou stran; na reálné, efektivní spolupráci neměly navzdory obavám z Berlína zájem Londýn, ani Paříž či Moskva), byla cesta k podpisu dohody mezi Hitlerem a Stalinem otevřená. Bylo tomu tak tím spíš, že obě strany o této možnosti fakticky jednaly – po předběžných jarních sondážích – již od srpna toho roku, třebaže zejména Sověti zůstávali vůči německým náznakům a na první pohled vstřícným nabídkám velmi obezřetní.
Důležité bylo, že obě země měly nač navazovat. Po první světové válce, kdy byly poražené Německo i nové sovětské Rusko, respektive Sovětský svaz, outsidery, vyobcovanými z mezinárodního společenství, uzavřely na jaře 1922 takzvanou Rapallskou smlouvu, na jejímž základě došlo k diplomatickému uznání sovětské vlády ze strany Berlína, k oboustranné rezignaci na případné válečné reparace, a především k rozsáhlé spolupráci v hospodářské a vojenské oblasti (včetně výcviku německých jednotek, jež byly Versailleskou smlouvou omezeny na sto tisíc mužů, na území SSSR). Následná Berlínská smlouva fungovala dokonce ještě tři roky po Hitlerově nástupu k moci, do roku 1936, a teprve poté nebyla Německem prodloužena.
