Před necelým týdnem rozhodli francouzští voliči o tom, že prezidentem páté republiky buď zůstane Emmanuel Macron, vůdce centristického hnutí Republika na pochodu, anebo se jím, respektive jí nově stane jeho vyzývatelka Marine Le Pen(ová), šéfka Národního sdružení, bývalé Národní fronty, označovaného za krajní nacionalistickou pravici. Zatímco před pěti lety Macron ve druhém kole Le Pen(ovou) porazil téměř drtivě, v neděli 24. dubna letošního roku se čeká mnohem těsnější souboj. Pojďme se proto v mini seriálu INFO.CZ podívat do historie páté francouzské republiky a na osobnosti jejích prezidentů zvlášť. Začneme zakladatelem a prvním prezidentem páté republiky Charlesem de Gaullem.
Na začátku je třeba říci, že hluboká krize, z níž se pátá republika na konci padesátých let minulého století zrodila, měla příčiny v „nesnesitelně rozdrobené a nepřehledné vnitropolitické scéně“, což úzce souviselo jednak s nedostatkem skutečných osobností, „autentických“ politických lídrů, jednak se situací v Alžírsku, zámořské „druhé Francii“, kde sílil odpor tamních radikálů sdružených v Národně osvobozenecké frontě (FLN) vůči kolonizátorům, i, v přímém rozporu s tím, touha tzv. kolónů nevzdat se země, kterou pokládali od třicátých let 19. století za svou. Pád Molletovy vlády „republikánské fronty“, tj. socialistů a radikálů, v květnu 1957 a následné politické zmatky, jak v Alžírsku, tak ve Francii, nakonec vedly, mimo jiné, ke stále hlasitějšímu volání po návratu generála Charlese de Gaullea, který Francii zachránil před zkázou již jednou, během druhé světové války, do vrcholné mocenské pozice v zemi.
De Gaulle opustil francouzskou politickou scénu v lednu 1946, kdy rezignoval na funkci předsedy provizorní (prozatímní) vlády, jež byla ustavena po osvobození země v roce 1944. Ústava čtvrté republiky dávala totiž velkou moc politickým stranám a parlamentu, nikoli exekutivě a už vůbec ne prezidentu republiky. Když představitelé francouzské armády, nejen jednotek dislokovaných v severní Africe, dospěli v letech 1957 a 1958 k závěru, že se „Alžírsko nesmí stát další Indočínou“ a že by se mužem, který to nedopustí, mohl stát právě de Gaulle, vycítil generál, přesvědčený o tom, že jeho historická role není dosud naplněna, svoji druhou příležitost. Nejprve si, v atmosféře naprosté bezradnosti a totálního chaosu, kdy ve Francii doslova „visely ve vzduchu“ vojenská rebelie a občanská válka, získal důvěru většiny Národního shromáždění, které mu (nepříliš ochotně, ale přece) odhlasovalo mimořádné pravomoci a pověřilo jej vypracováním ústavy nové, již páté republiky, a poté i vojáků a francouzských kolónů v Alžírsku, jež obelhal záměrně neurčitými slovy o tom, že jim „rozumí“ a že je „nedá“.
Drtivé vítězství v referendu o nové ústavě, jež dávala hlavě „páté republiky“ takřka diktátorské pravomoci, v září 1958, úspěch gaullistického Svazu pro novou republiku (UNR), v listopadových volbách do parlamentu a triumf v prosincových prezidentských volbách učinily de Gaulla, „velkého Káju“, jak mu s téměř nábožnou úctou a zároveň poněkud familiárně, protože mu byli opravdu blízcí, říkali jeho spojenci (Georges Pompidou, Valéry Giscard d᾿Estaing, Michel Debré či André Malraux a někteří další), mužem, který ovládl vnitropolitickou scénu země tak jako nikdo od „geniálního Bonaparta“. Politická mapa Francie byla v krátké době zcela překreslena a o tom, jak bude vypadat ta nová, fakticky rozhodoval jediný muž.
