Když jsem před několika dny psal pro INFO.CZ třetí díl seriálu Balkánské serpentiny pojednávající o Splitu, použil jsem v souvislosti s Dubrovníkem při srovnání obou měst zdrženlivě a s jistou nadsázkou slovo „skanzen“. Dnes mám za sebou více než týden v této druhé „perle na Jadranu“, a proto mohu potvrdit, že Dubrovník turistickým „skanzenem svého druhu“ do jisté míry opravdu je. Jeho historie, nejen tzv. „zlaté období“ Dubrovnické/Raguské republiky (1358–1808), ale i to pozdější, jsou nicméně, stejně jako jeho současnost, tak barvité a fascinující, že je pro ně jeden díl našeho seriálu skoro málo. Pojďme tedy bez dlouhých úvodů na to!
Raguská republika, „zlatá éra“ v dějinách města
Byla-li hned v úvodu řeč o „zlaté éře“ v dějinách města, věnujme dnešní příběh primárně právě jí. Začala v únoru 1358 (tj. nedlouho poté, co byl český král Karel IV. korunován římským císařem [1355], abych datum uvedl, pro srovnání, do českého kontextu), kdy byla v severní Dalmácii podepsána tzv. Zadarská smlouva, potvrzená na jaře téhož roku dohodou z Visegrádu, na jejímž základě se dosavadní vládce této oblasti, zdánlivě všemocné a nepřemožitelné námořní impérium jménem Benátky, vzdalo svého vlivu ve prospěch uherského krále Ludvíka I. Uherského (anebo také Ludvíka I. Velikého z Anjou; vládcem v Uhrách v letech 1342–1382, polským králem v letech 1370–1382).
Pro Dubrovnik, respektive pro místní Raguskou republiku (dalmátsky Republica de Ragusa, italsky Repubblica di Ragusa, a později, chorvatsky – Dubrovačka republika), jejíž součástí byl a jejíž název zřejmě pochází z řeckého Lausa (sráz, svah, propast či stromá stěna, což skvěle vystihuje polohu města u úpatí vysokých hor), to znamenalo relativní svobodu; hlavní město Uherského království bylo totiž hodně daleko, nemluvě o tom, že jeho panovník nedisponoval žádnou námořní mocí. Chorvatský bán (hrvatski ban), od počátku 12. století místokrál Chorvatského království, ji sice měl, republika se ale ubránila i jeho vlivu a jeho zásahům do svých záležitostí, o které logicky usilovali také osmanští Turci.
Výsledkem prakticky neustálých třenic a střetů mezi Dubrovníkem a Vysokou portou (vládou Osmanské říše), do nichž čas od času zasahovali i další místní ambiciózní potentáti, například bosenský král Stejpan Ostoja na přelomu 14. a 15. století, byla řada smluv (poslední je z roku 1458), v jejichž důsledku se Raguská republika stala formálním „poplatným státem“ sultána, a proto mu platila pravidelný tribut.
Pokud to snad zní poraženecky a nevýhodně, nenechte se mýlit. Osmanští vládci za v řadě ohledů čistě formální uznání jejich suverenity a výše zmíněný poplatek poskytli Dubrovníku a Raguské republice ochranu a hlavně jeho/jejím obchodním dynastiím umožnili vstup do Černého moře a vlastně do celé Osmanské říše.
Dubrovník se tak stal jedním z klíčových obchodních přístavů ve Středomoří; pro Turky byl dokonce jakousi hlavní „přestupní stanicí“ při obchodování s Itálií (právě sem připlouvaly lodi z Ancony, Fana či Pesara se zbožím z celé severní Itálie, tj. z Florencie, Milána, Padovy i z ještě vzdálenějšího Janova atd.), i pro obchod do jihoevropského vnitrozemí (do dnes bosenského Sarajeva, bulharského Plovdivu, makedonského Spoje, srbského Nového Pazaru či kdysi bulharského, řeckého a dnes tureckého Edirne [Drinopol].
Obchod s Orientem, umná diplomacie a dechberoucí bohatství
Bohatství, jež Dubrovníku z víceméně nerušeného obchodu s Orientem i s jižní, západní i východní Evropou plynulo, bylo vpravdě nesmírné. V první řadě šlo o různé potraviny a pochutiny, tj. o indický a turecký čaj, datle, fíky, syrský ibišek a především, především o nepřeberné množství toho nejcennějšího orientálního zboží vůbec, tj. různé druhy koření, jako byly badyán, černucha (či nigella), guave, hřebíček, kardamom (či kardamon), kari, indický koriandr, „koření sedmi vůní“, sezam, skořice a také, abych nezapomněl, zaadar, jenž se dodnes užívá k dochucení humusu, kuskusu, polévek či tvarohu, i zázvor, stejně jako o turecké sladkosti, včetně nezaměnitelné chalvy, o sušené maso a ryby, indické ghí (zvláštní, přehuštěné máslo, vyráběné z buvolího či kravského mléka) nebo o třtinovou melasu, ale i o dřevo, kosmetiku, oblečení, šperky, ach, orientální šperky a ozdoby, tabák atd.
Obchod čile kvetl jedno desetiletí za druhým a obchodníci (nejen) z místních patricijských rodin a hlavy obchodních „dynastií“ v Dubrovníku a jeho okolí bohatli a bohatli, což se projevovalo taktéž na jejich životním stylu, jenž v některých ohledech, opakuji, v některých ohledech, připomínal život významných Benátčanů či Miláňanů, i v městské architektuře.
Domy dubrovnických obchodníků prosluly takovou krásou, že je připlouvali a přijížděli obdivovat i lidé z veliké dálky. Muži, kteří stáli v čele města/republiky, byli navíc vynikající diplomaté, takže často dokázali zdánlivě nemožné. Jako příklad lze uvést, že když na sklonku 16. století dali část své flotily k dispozici Španělskému království (konkrétně Filipovi II. Habsburskému a poté i jeho nástupci Filipovi III.), dokázali pro to získat souhlas osmanských Turků pod podmínkou, že nebudou použity v boji proti nim; Turci dokonce tolerovali i obchod Dubrovníku se státy a vládci, s nimiž byli v otevřeně nepřátelských vztazích. Prosperitou města, respektive republiky a sebevědomím jeho/jejích vládců a obchodníků nedokázalo fatálně otřást ani silné zemětřesení z dubna 1667, jež přístav dočasně hodně poničilo, a navíc stálo život několik tisíc jeho obyvatel i lidí z blízkého okolí.
