V předchozích částech našeho seriálu o Spojených státech v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jsme se věnovali postavení Afroameričanů ve společnosti, jejich emancipaci, problematice desegregace a „afroamerickým ikonám“, nejoblíbenějším osobnostem z jejich řad, třebaže byly někdy kontroverzní jako například Malcolm X. Dnes přichází na řadu poslední z nich, tentokrát sportovec, snad vůbec nejzářivější „barevná“ sportovní star Ameriky v době, které se věnujeme – Cassius Clay, anebo, jak si většinu života říkal on sám a jak jej znali a znají lidé na celém světě, Muhammad Ali. Jeho příběh je sice úplně jiný než život statečné Rosy Parksové či politického aktivisty Martina Luthera Kinga, Jr., není ale o nic méně fascinující.
Konce velkých hvězd, opravdových stars, miláčků veřejnosti, ať už se jedná o herce, muzikanty či profesionální sportovce, bývají nezřídka trpké. Závěr života Muhammada Aliho byl svým způsobem rovněž takový. V jeho případě mu ale onu trpkost poněkud „oslazovaly“ celosvětová sláva a uznání, jakých se nedostalo snad žádnému jinému sportovci v dějinách. Již od roku 1980, kdy stále ještě boxoval, třebaže se jednalo už jen o jakýsi „dovětek“ jeho fascinující kariéry, Ali trpěl Parkinsonovou chorobou, která jej stále více omezovala až paralyzovala, což bylo pro bývalého vitálního sportovce nesmírně náročné.
Skutečnost, že se dožil čtyřiasedmdesáti let, byla proto poměrně překvapující, třebaže poslední roky života trávil jako těžce handicapovaný muž v nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních, což bylo hodně smutné pro něj, pro jeho blízké i pro obrovský počet věrných fanoušků. Když na počátku června 2016 zemřel, vyjádřilo se mnoho slavných osobností, jak o tomu bude ještě řeč, že „svět bez Aliho nebude nikdy jako dřív“.
Ukradené kolo, triumf na olympiádě a mistr světa
Kdo by to byl býval řekl, že „černý kluk“ z nemajetné rodiny z Louisville ve státě Kentucky jménem Cassius Marcellus Clay, Jr. (1942–2016), kluk trpící těžkou dyslexií, který si čistě jen kvůli barvě pleti „užil v dětství svoje“, jako ostatně většina jeho „černých“ vrstevníků, kluk, kterého psychicky silně poznamenalo brutální zavraždění čtrnáctiletého Afroameričana Emmetta Louise Tilla v městečku Money ve státě Mississippi a osvobození jeho vrahů bílou porotou v roce 1955 a který začal boxovat „až“ ve dvanácti letech z podnětu policejního důstojníka poté, co mu bylo ukradeno kolo, udělá tak závratnou kariéru!
„Talent není všechno,“ říkával často Ali, „ale skoro všechno,“ a měl pravdu, třebaže k tomu musel po celou kariéru trénovat „jako o život“. V jeho případě to nicméně platilo víc než kdy jindy. Už na škole „nařezal“ v boxu, ve kterém byl vlastně začátečník, téměř všem dalším klukům, mimo jiné díky svému prvnímu trenérovi, presbyteriánu Fredu Stonerovi, který jej vedl v letech 1954–1957 a který jej poté „předal“ Vasilu „Chucku“ Bodakovi, jenž během své půlstoletí trvající kariéry pracoval kromě Aliho ještě s takovými šampióny, jako byli Rocky Marciano, Evander Holyfield či Oscar De La Hoya.
Už tehdy bylo skoro všem jasné, že se rodí boxer skutečně mimořádných kvalit. Jasná, často velmi rychlá vítězství v ringu to jen potvrzovala, stejně jako dvojí triumf (zisk tzv. „zlatých rukavic“; Golden Gloves) v Amatérské atletické unii, či zlatá medaile v polotěžké váze na olympiádě v Římě v roce 1960. Tohle všechno Cassius Clay dokázal do pouhých osmnácti let...
