Čeští turisté, a nejen oni, toužící po dovolené v jižní Dalmácii, v Dubrovníku a jeho okolí, případně v černohorské Boce Kotorské, o nichž už jsem v našem seriálu psal, museli až do tohoto týdne počítat s průjezdem úzkého proužku jadranského pobřeží, které náleží Bosně a Hercegovině, včetně půvabného letoviska Neum. Fakticky to znamenalo překročení dvojích hranic (nejprve do Bosny a potom znovu do Chorvatska), občas nepříjemně dlouhé zdržení a s tím související stres, zvlášť v letním horku nic příjemného. V úterý se ale všechno změnilo, protože byl otevřen nový most na poloostrov Pelješac (Peljeski most), označovaný chorvatskými politiky za „stavbu jedné generace“, či dokonce za „stavbu století“, neboť z Chorvatska konečně učinil jeden navzájem propojený územní celek.
Drtivá většina turistů směřujících autem na jih už tedy přes chorvatsko-bosenské hranice nepojede, celníci se budou nudit a dotyčná, nepříliš dlouhá část Jadranské magistrály se výrazně zklidní, stejně jako samotné městečko Neum. Místní hoteliéři, majitelé apartmánů, restaurací a vůbec všichni místní (drtivou většinu obyvatel tu tvoří, mimochodem, etničtí Chorvati) ale budou vědět, že ti, kteří k nim zavítali, tak učinili proto, že to opravdu chtěli. Já sám budu určitě patřit mezi ně, minimálně cestou z jihu zpět se tady zastavím, dám si kávu a budu se, nejlépe v podvečer či večer, dívat na tu část milovaného Jaderského moře, která patří Bosně a Hercegovině.
À propos, Bosna a Hercegovina! Lidem, kteří mají jen trochu ponětí o historii, se při vyslovení tohoto jména okamžitě vybaví sarajevský atentát na následníka rakouského a uherského trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este z konce června 1914, jenž se stal záminkou k rozpoutání války mezi habsburskou monarchií a Srbskem, která posléze přerostla v první světovou válku.
Jiní si vzpomenou na obléhání Sarajeva v letech 1992–1996, jež bylo jedním z důsledků válek po rozpadu jugoslávské federace. Samotná Bosna, jedna z nejpozoruhodnějších, nejkrásnějších i, bohužel, nejvíce zkoušených, byť nikoli nejvyspělejších zemí Evropy, jakkoli se v posledních dvou desetiletích rychle proměňuje a modernizuje, je jaksepatří hornatá a „tvrdá jako kámen“, což platí ve velké míře i o jejích obyvatelích a její historii. Pojďme se proto dnes na dvě výše zmíněné události z jejích dějin, na to, co jim předcházelo, i na to, jaké důsledky měly, podívat podrobněji.
Okupace, anexe a „civilizační mise“ habsburské monarchie
Ponecháme-li stranou starší dějiny Bosny a Hercegoviny, začnu konstatováním, že dobytí středověkého bosenského království osmanskými Turky v roce 1463 poznamenalo tuto zemi jako snad žádnou jinou v Evropě. Toto tvrzení platí, jak pokud jde o složení obyvatelstva (jehož většinu tvoří i v současné době muslimové), tak o vznik mnoha měst a dalších center (včetně Sarajeva, jež bylo coby osmanská pevnost vystavěno v 15. století), o životní styl, kulturu, architekturu i o „atmosféru“, která tu vládne.
V neposlední řadě šlo i o řadu válek osmanských Turků s Habsburky a také s Ruskem, jehož carové byli přinejmenším od konce 18. století vábeni touhou ovládnout východní Balkán, a hlavně úžiny, Bospor a Dardanely, neuralgický bod východního Středomoří, jehož zisk by učinil z Černého moře „ruské jezero“ a současně by Rusko proměnil v námořní velmoc i v již zmíněném východním Středomoří.
V 19. století moc Turecka, „nemocného muže na Bosporu“, jak je výstižně nazval ruský car Mikuláš I. (na trůnu v letech 1825–1855), na Balkáně včetně Bosny a Hercegoviny pozvolna, avšak nezadržitelně slábla, a bylo to právě Hercegovské povstání z roku 1875, jež znamenalo v řadě ohledů začátek jeho konce.
Rusko-turecká válka, která po něm následovala (1877–1878), totiž vyvrcholila tzv. Berlínským kongresem (1878), k jehož výsledkům patřilo uznání samostatnosti Černé Hory, Rumunska a Srbska, rozšíření území Řecka, rozdělení bulharského území na Bulharské knížectví a Východní Rumélii a, v našem případě hlavně, rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny a možnost Vídně vyslat vojenskou jednotku do Novopazarského sandžaku, který formálně zůstal součástí Osmanské říše.
Rakousko, respektive (po roce 1866) Rakousko-Uhersko, ponížené na konci padesátých let 19. století Itálií a Francií (a ztrátou severoitalských držav) a v polovině následujícího desetiletí Pruskem, vytlačené (vel)mocensky z „jeho“ střední Evropy, tak dostalo na Balkáně, konkrétně v Bosně a Hercegovině, nečekaně šanci realizovat zde své imperiální (či proto-koloniální, snad to tak mohu říci) ambice, svoji „civilizační misi“ anebo, řečeno s Rudyardem Kiplingem, své „břímě bílého muže“. Bylo tomu tak v prostoru, který ve Vídni chápali ne-li přímo jako svůj, pak tedy alespoň jako svoji „sféru vlivu“, což potvrdili v roce 1908 anexí Bosny a Hercegoviny, tj. jejím zainkorporováním do podunajského soustátí (tzv. bosenská krize, která již tehdy téměř způsobila světovou válku).
