V létě je dnes černohorská Boka Kotorská, největší přírodní záliv v jižním Jadranu, jenž se dělí na čtyři menší zátoky – Hercegovskou, Kotorskou, Risanskou a Tivanskou, neobyčejně příjemné místo. Kromě, snad, přístavu a města Kotor tu totiž schází, v tom nejlepším slova smyslu, poněkud hektická, jakkoli pohodová atmosféra střední a jižní Dalmácie od Splitu po Dubrovnik, kde to, ať chcete nebo ne, v sezóně jaksepatří žije. Okolí Kotoru je jiné: tišší, skromnější, melancholičtější a plné zvláštní, těžko popsatelné nostalgie. I moře, jemuž v hlubokém zálivu chybí prostor pro rozlet, je tu jaksi línější, lehce zarostlé různými travami, a také jinak voní, syrověji a intenzivněji než Jadran, ke kterému tak rádi jezdí Češi. Českou stopu má ale i Boka, a to velmi, velmi silnou. Tak pojďme na to!
Vzpoura námořníků, jež otřásla monarchií
V únoru bývá v Kotoru na rozdíl od léta přes den jen mezi deseti a patnácti stupni Celsia a nad tichým zálivem se občas, zvláště v ranních hodinách a někdy i v podvečer, válí mlha.
Když 11. února 1918 v sedm hodin ráno třeskly u zdi hřbitova ve městečku Škaljari jižně od Kotoru výstřely z pušek příslušníků popravčí čety, které ukončily život rodáka z Přerova, poddůstojníka Františka Rasche (*1889; otec Adolf pocházel ze Sosnové u Bruntálu, matka Kateřina rozená Petříková z Kojetína, seznámili se, pro „starou monarchii“ příznačně, ve Vídni), jednoho z organizátorů slavné vzpoury v Boce Kotorské, který působil na hydroplánové základně v nedalekém Kumboru, bylo ještě mnohem, mnohem chladněji.
Spolu s ním byli onoho rána za účast v revoltě zastřeleni ještě Chorvati Antun Grabar (*1883; sloužil na křižníku Stan Georg, jeden z hlavních mluvčích vzbouřenců), Jerko Šižgorić (*1899; kulometčík z lodi Sankt Georg) a Mate Berčevič (*1891; z lodi Gäa). Více než osm set dalších námořníků skončilo ve vězení, čtyři stovky byly v následujících týdnech a měsících souzeny válečným soudem a v některých případech procesy ukončilo až příměří v listopadu toho roku.
Oč vlastně v Kotoru šlo, zač tamní námořníci bojovali a proč riskovali své životy? Pro pochopení toho všeho musím zmínit, alespoň ve stručnosti, dobový kontext.
Na přelomu let 1917 a 1918 tzv. Velká válka (Great War), dnes známá jako první světová válka, která vypukla v létě 1914, pokračovala již čtvrtým rokem a její konec byl stále v nedohlednu. Centrální či Ústřední mocnosti, jak se označovaly vilémovské (či hohenzollernské) Německo a habsburské Rakousko-Uhersko, „naše“ podunajská monarchie (po jejichž boku ve válce bojovaly též Osmanská říše a Bulharsko), byly, zejména od vstupu Spojených států amerických do války na jaře 1917, pod stále intenzivnějším tlakem, jednak vojenským, jednak – i v důsledku námořní blokády a pro civilní obyvatelstvo zvlášť – ekonomickým.
Životní podmínky obyvatel Německa i v Rakousko-Uherska i vojáků obou armád na všech frontách, v tomto případě řadových námořníků a poddůstojníků, se soustavně zhoršovaly, včetně velikosti a pravidelnosti přídělů potravy a její kvality.
Připočteme-li k tomu značnou bezútěšnost, den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem klesající víru ve slibované konečné vítězství, soustavnou buzeraci a kruté ponižování hlavně za strany mladých, arogantních důstojníků, kteří se ve srovnání s výše zmíněnými měli velmi dobře, tvrdé, často exemplární tresty i za drobné, bezvýznamné kázeňské „přečiny“ a prohřešky atd., nelze se, popravdě řečeno, vzpourám v různých jednotkách včetně c. a k. flotily v Kotoru příliš co divit.
