Pozice Německa coby nepsaného lídra Evropy se ve světle války na Ukrajině už rok otřásá v základech. Zažité pořádky procházejí velkou změnou a liberální teorie mezinárodních vztahů je v troskách. O nových lídrech a novém uspořádání Evropy mluví v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ analytik a výzkumný pracovník Benjamin Tallis. Popisuje mimo jiné teorii neo-idealismu a potřebu začít pracovat jinak s hodnotami, na kterých stojí Evropa – tak, aby evropské demokracie skutečně přinášely lepší život většímu okruhu lidí. K nadcházejícímu prvnímu výročí války na Ukrajině zveřejňujeme první část rozhovoru pořízeného v lednu letošního roku v Praze.
S ruskou invazí na Ukrajinu ztroskotala liberální teorie mezinárodních vztahů. Točila se kolem myšlenky, že vzájemná ekonomická závislost představuje hráz proti válce, protože žádná strana nebude mít zájem na narušení oboustranně výhodných obchodních a investičních vazeb. Už to zjevně neplatí. Nabízí se, že silná závislost Evropské unie na ruských energetických dodávkách v minulosti ovlivnila Putinovo rozhodnutí k invazi, protože ho vedla k přesvědčení, že se mu Evropa v takové situaci nepostaví. Vy na to ale máte trochu jiný názor…
Myslím, že máte pravdu, že mnoho teorií mezinárodních vztahů je v troskách. Liberální internacionalismus se stal v posledních letech terčem vážné kritiky oprávněně. To, co říkáte o komplexní vzájemné závislosti a tak dále, je klíčová součást toho, co by měl liberální internacionalismus zvládat, tedy vzájemnou ekonomickou, a tudíž bezpečnostní závislost. Ukázalo se to jako nefunkční.
Proč tedy věřím, že právě teď je ta správná chvíle pokusit se prosadit novou teorii mezinárodních vztahů založenou na liberalismu? Protože si myslím, že se z chyb liberálního internacionalismu můžeme skutečně poučit.
Stručně:
Benjamin Tallis v první části velkého rozhovoru vysvětluje krizi mezinárodních vztahů i potíže sjednocené Evropy:
• Německo ohlášením Zeitenwende vyvolalo očekávání, která se nenaplňují
• Německá podpora Ukrajiny svým provedením Berlínu uškodila
• Kancléř Olaf Scholz je politikem minulosti bez patřičné vize
• Vizi přinášejí emancipované „nové“ státy EU, což je pro Berlín „noční můra“
• Teorie neo-idealismu jako cesta k demokratické Evropě, ze které má prospěch více lidí
Nazývám to neo-idealismem a je to cesta, jak oživit to nejlepší z liberálního internacionalismu. Učinit z něj skutečně liberální a skutečně mezinárodní směr. Ale také jít za jeho limity, protože se z něj stal trochu beznadějný případ. A myslím doslova beznadějný, nebyla žádná naděje na pokrok a takový liberální řád bez naděje na pokrok lidem nic nenabízí.
Rostoucí nespokojenost jsme pozorovali v zemích po celém světě, nespokojenost s tím, co se označuje jako neoliberální globalizace, která je spojená s liberálním internacionalismem. Nespokojenost s mezinárodními institucemi, které působí jako příliš vzdálené, nezodpovědné a také korumpovatelné ze strany některých aktérů, jako je Rusko.
Zásadní úkol je vylít z vaničky vodu, ale ne dítě, a za tímto účelem se snažím čerpat z těch idealističtějších teorií minulosti. Není to idealismus odtržený od reality. Je to snaha stanovit cíle, o které máme usilovat – věci, které přesahují nás samotné a kterých chceme dosáhnout. Pracovat na tom společně je způsob, jak skutečně bránit demokracii, která je sama o sobě dobrá, ale kterou lze také považovat za určitý vektor lidského pokroku. A myslím si, že o tom neo-idealismus v jádru je. Jde o to vzít hodnoty, jako jsou lidská práva, demokracie, svoboda a vlastně i naděje na pokrok, a proměnit je v ideály, o které je třeba usilovat.
Hodnoty a zájmy – rozdíl mezi nimi je klasickým rysem mezinárodních vztahů. Často se má za to, že jsou v rozporu, ale já si myslím, že tomu tak není. Na první místo bychom měli klást naše hodnoty, protože ty jsou zároveň našimi zájmy. Pokud se budeme starat o hodnoty, zájmy se obrazně řečeno postarají samy o sebe.
Jak byste se potom vypořádal s kritikou, že to je všechno sice moc hezké, ale je to spíše politická doktrína než teorie mezinárodních vztahů?
Jako teorie mezinárodních vztahů je neo-idealismus ve vývoji. V jádru je to ale o přístupu k tzv. velké strategii (grand strategy), takže ano, chcete-li, můžeme mluvit o politice. Rozhodně si myslím, že je to lepší přístup k velké strategii než například takzvaná „restraint coalition“, která je v současné době ve Washingtonu velmi rozšířená kolem míst, jako je Quincy Institute. Myslím si, že je to lepší varianta než ofenzivní realismus, jaký prosazuje John Mearsheimer (americký politolog a teoretik mezinárodních vztahů – pozn. red.), nebo dokonce defenzivní realismus či jakýkoli jiný druh realismu.
A taky si myslím, že existují jasné praktické aplikace neo-idealismu, které vám naznačují, co byste měl dělat na základě analýzy. Velmi záleží na zřízení v daném státu. S demokracií je třeba se přátelit, podporovat ji a povzbuzovat. Diktatury by měly být pod tlakem, izolovány a ne hýčkány, jako se to v posledních letech stávalo s Ruskem a Čínou.
V podstatě tedy říkáte, že i jiné školy mezinárodních vztahů, jako jsou například realisté, se zabývají spíše velkou strategií než popisnou teorií toho, jak mezinárodní vztahy skutečně fungují?
Mnoho z nich to tak má. Existují výjimky, konstruktivismus se k jasné velké strategii propůjčuje méně snadno, jde spíše o pochopení toho, jak je svět poskládán a jak se aktéři navzájem chápou. Je velmi užitečné tomu porozumět, totéž platí o mnoha kritických teoriích mezinárodních vztahů, ty nabízejí analýzu konkrétních věcí, konkrétních aspektů světa, které nám pomáhají mu porozumět, ale nevedou k velké strategii. Částečně proto, že kritické přístupy často považovaly velkou strategii za součást problému. Já sám jsem začínal jako proponent kritických teorií mezinárodních vztahů, ale měl jsem s nimi ten problém, že neměly co říct o tom, jak byste měli ve světě jednat. Svým způsobem je mou snahou osvojit si mnoho poznatků z kritických teorií, ale využít je k praktickému účelu.
Německo na přelomu epoch
Pojďme tedy k praktickým věcem. Německo je proslulé svým strojírenstvím a průmyslovým exportem. V mezinárodní komunitě je také známé svým docela zvláštním ekonomickým modelem, v jehož rámci outsourcovalo svou bezpečnost do USA, energetické potřeby do Ruska a ekonomický růst do Číny. Kancléř Olaf Scholz před časem v podstatě ohlásil, že tento model skončil, ale zatím jsme se změny úplně nedočkali. Proto se ptám: existuje skutečně Zeitenwende, bod zvratu, o kterém Scholz mluví? Jako vedoucí výzkumné skupiny, která to slovo má přímo v názvu, jste v jedinečné pozici, abyste to posoudil.
