Evropskou unii v současné době vede, s nadsázkou řečeno, Balkán: od začátku roku až do konce června je předsednickou zemí Rady EU Chorvatsko. Nejen pro unii, ale i pro Chorvaty samotné to mělo mít (a také má) velký význam. Tím spíš, že pandemie koronaviru chorvatské předsednictví „den ze dne“ výrazně zdramatizovala a zkomplikovala: politické špičky ze Záhřebu teď musejí obstát ve zcela bezprecedentní situaci. Na INFO.CZ zveřejňujeme následující text, původně chystaný do nového magazínu „I“.
Editorial Jana Januše
Podle původního plánu jsme měli v těchto dnech dokončovat práce na zcela novém časopisu „I“. Vedle současných publicistických postupů jsme pro něj zvolili v českém prostředí specifickou metodu: aktuální témata a problémy propojovat s těmi historickými – protože téměř všechno už tady v nějaké podobě bylo – a tak ukázat, co by mohlo následovat v budoucnu. Koronavirová pandemie nás ale zaskočila stejně jako všechny ostatní. Rozhodli jsme se proto, že první číslo magazínu „I“ vydáme až v září, s určitým prologem v podobě letního bookazinu „Korona“, v němž se ohlédneme za událostmi těchto měsíců spojenými s pandemií. O původně plánovaná témata ale nepřijdete. Některá z nich, jako tento text, vám nabízíme v aktualizované verzi na webu INFO.CZ.Třebaže to není poprvé, co se vedení Evropské unie ujala země z Balkánu – v letech 2018 a 2019 jí předsedaly Bulharsko, respektive Rumunsko, nemluvě o předchozích předsednictvích Řecka, Kypru a Slovinska, je chorvatská „mise“ (s motem „silná Evropa ve světě plném výzev“ – „A Strong Europe in World of Challenges“, což se v dnešních časech vážně hodí, bez jakékoli ironie) v jednom ohledu přelomová, dokonce i když ponecháme stranou koronavirus. EU zatím nikdy neřídil stát, jenž se v devadesátých letech minulého století naplno zapojil do válek a do genocidních tažení, které po sobě zanechaly obrovské materiální škody, množství obětí i psychická traumata, s nimiž se (nejen) jeho obyvatelé budou vyrovnávat ještě dlouhou dobu.
Povinností, jež s sebou předsednictví státu, který vstoupil do Evropské unie jako zatím poslední (k 1. lednu 2013), nese, byla už před vypuknutím pandemie celá řada. Šéf chorvatské vlády v prvním pololetí předsedá Radě EU, jednomu z klíčových orgánů společenství, kde se hledají často složité a citlivé kompromisy. Chorvatsko v čele unie naplňuje agendu určenou pro daný půlrok, respektive pro posledních osmnáct měsíců v rámci tzv. společného programu „trojice předsednictví“. V případě Chorvatska, jež v tomto ohledu navazuje na Rumunsko a Finsko, jde, respektive mělo jít mimo jiné o posílení digitalizace a o podporu konkurenceschopnosti evropského průmyslu (včetně malých a středních podniků), o podporu rovnosti žen ve společnosti a sociálních práv obecně atd. Troufnu si říci, že koronavirová pandemie učinila některá z těchto témat přinejmenším dočasně nepodstatná, současně ale nastolila řadu jiných: spolupráci v oblasti zdravotnictví, podporu podnikatelů ohrožených nejrůznějšími omezeními nebo udržení, přesněji řečeno co nejrychlejší obnovení „schengenu“, tj. volného pohybu osob, zboží a kapitálu.
