O Spojených státech v šedesátých a na počátku sedmdesátých let minulého století bylo napsáno, respektive natočeno nespočet knih a filmů všeho druhu. Pamětníci i historikové se budou logicky donekonečna přít o to, které z nich jsou ty nejlepší a které z nich nejdokonaleji vystihují onu zvláštní, obtížně popsatelnou atmosféru z časů, kdy Američané válčili v Indočíně a kdy zároveň probíhaly nesmiřitelné střety v samotných USA, v nichž nešlo o nic menšího než o budoucí „charakter“ země. Součástí těchto dramatických, ideologicky vyhrocených zápasů, o nichž pojednává náš seriál, byla i krajní nechuť nemalé části mladé generace k tomu umírat ve Vietnamu, místo aby „dělala lásku doma“. Z českého úhlu pohledu dokázal „tep této divoké doby“ lépe než všichni Američané dohromady zachytit režisér Miloš Forman ve svém muzikálu .
Hned na začátku si položme zásadní otázku, jíž se tak jako tak nemůžeme vyhnout: Jak vůbec mohl v tomto ohledu uspět „přivandrovalec z komunistické východní Evropy“, který měl za sebou sice možná geniální, ale tak trochu podivné a hlavně, na největším filmovém trhu na světě a v té nejtvrdší konkurenci, prakticky neprodejné autorské snímky z českých maloměst? Tato otázka byla o to naléhavější, že Formanův první americký film z roku 1971 – Taking Off, u nás známý pod názvem „Odcházím“, příběh o skupině rodičů, jejichž děti utekly z domova, měl sice vesměs pěkné recenze, ale diváci na něj, bohužel, příliš nechodili. Jenže! V roce 1975 dokázal „náš Miloš“ o svém talentu přesvědčit producenty Saula Zaentse a Michaela Douglase, kteří mu svěřili režii filmu „Přelet nad kukaččím hnízdem“ (One Flew over the Kuckoo᾿s Nest) podle románu Kena Keseyho (čeští čtenáři knihu znají jako „Vyhoďme ho z kola ven“), za který se na něj po zásluze snesl „oscarový déšť“, takže si od té doby až do smrti mohl vybírat a točit, fakticky vzato, co chtěl, kde chtěl a s kým chtěl.
Jak se tento „zázrak“ mohl stát? Jednoduše, v zásadě velmi jednoduše. Miloš Forman totiž v Americe rychle pochopil jednu věc a následně ji lakonicky, ale naprosto přesně pojmenoval: Když večer v baru nerozumím nejméně třetině toho, o čem se baví černí kluci vedle mě, nemůžu tady točit autorské filmy, ale adaptace. Fakt, že si Forman po „Kukačce“, která jej ze dne na den katapultovala mezi největší hollywoodské hvězdy, vybral zrovna „Vlasy“ (Hair) podle stejnojmenného muzikálu, byl ale i tak poněkud překvapivý. Muzikál, pojednávající o skupince bohémských „hipíků“ z New York City, „bojujících“, mimo jiné, proti odvodům do války ve Vietnamu, muzikál, jenž v mnoha ohledech dokonale ztělesňoval náladu „revoluční, psychedelické dekády“, měl premiéru v The Public Theatre producenta a režiséra Josepha Pappa (vlastním jménem Joseph Papirofsky; 1921–1991) již v říjnu 1967. Následně se hrál v nočním klubu Cheetah na Broadwayi poblíž 53. ulice a poté, od 29. dubna 1968, již přímo na Broadwayi, konkrétně v The Biltmore Theatre (dnes Samuel J. Friedman Theatre), jako „klasická“ show, která dosáhla 1750 repríz. Paralelně „běžel“ i na dalších místech v USA (například v Aquarius Theatre v Los Angeles) a také v Evropě, obrovský úspěch měl zejména v londýnském West Endu (ve Shaftesbury Theatre), kde dosáhl téměř dvou tisíc představení. Diváci se na muzikál jen hrnuli a nebylo se, popravdě řečeno, čemu divit. Téma bylo mimořádně aktuální až naléhavé – „Vietnam“ byl dost možná vůbec největší politickou událostí celého desetiletí.
Duchovními otci „Vlasů“ byli James Rado (vlastním jménem James Alexander Radomski; 1932–2022), herec, dramatik, režisér a hudební skladatel, či muzikant, jak chcete, frontman kapely James Alexander and the Argyles, a Gerome Ragni (vlastním jménem Jerome Bernard Ragni, 1935–1991), herec, zpěvák a básník, respektive autor textů k písničkám a muzikálům. Poprvé se potkali v roce 1964, když spolu účinkovali, nikoli ovšem na Broadwayi, ve hře Hang Down Your Head and Die, a poté rovněž v Chicagu ve hře The Knack, jejíž autorkou byla Patricie Ann Jellicoe (1927–2917) a již produkoval Mike Nichols (narozen jako Igor Mikhail Peschowsky v Berlíně). Ano, ten samý Mike Nichols, který v roce 1967 natočil jeden z nejslavnějších, a hlavně nejlepších filmů celého desetiletí – „Absolventa“ (The Graduate), tedy film, který učinil superstar z Dustina Hoffmana (* 1937) a díky němuž se Paul (Frederic) Simon (* 1941), Arthur Ira „Art“ Garfunkel (* 1941) a jejich písničky (Mrs. Robinson, Sounds of Silence, I Am a Rock a další) stali známí/staly známé po celém světě. Mimochodem, když jsem uvažoval o tom, o kterém filmu či o kterých filmech budu ve svém seriálu o „Americe ve válce“ podrobně(ji) psát, byl „Absolvent“ jedním z hlavních favoritů. Důvodů, proč jsem si nakonec vybral „Vlasy“, spočíval, upřímně řečeno, hlavně v tom, jak jsem naznačil už na začátku, že je natočil Miloš Forman, suverénně největší český filmař všech dob a jediný, který udělal nikoli „pouze“ českou nebo evropskou, ale i americkou (a tedy celosvětovou, globální, což je veliký rozdíl) kariéru.
