Tzv. Vietnamská válka v mnoha ohledech definovala druhou polovinu šedesátých a první polovinu sedmdesátých let nejen přímo v Indočíně, ale i ve Spojených státech a dokonce i, třebaže v menším rozsahu, v západní Evropě. Zčásti to jistě vyplynulo již z předchozích částí našeho seriálu, věnovaných americkým prezidentům, kteří v těchto letech vládli v Bílém domě (John F. Kennedy, Lyndon B. Johnson, Richard M. Nixon a Gerald R. Ford). V dnešní díle se proto pojďme podívat podrobněji na to, kde se vlastně Američané v Indočíně, ve Vietnamu, na přelomu padesátých a šedesátých let tak říkajíc vzali, co je tam přivedlo, jaké cíle tam sledovali a jak složité pro ně indočínské „francouzské dědictví“ bylo.
Na počátku tohoto komplikovaného a dlouhého příběhu stála francouzská kolonizace podstatné části Indočíny, která fakticky, třebaže poněkud nenápadně, začala již na počátku v 19. století a vyvrcholila v první polovině osmdesátých let, kdy zde vznikla tzv. Francouzská Indočína, sestávající ze čtyř protektorátů – Annamu, Kambodže, Laosu a Tonkinu, a přímé kolonie Kočinčíny. Na přelomu 19. a 20. století došlo k prvním větším protifrancouzským revoltám či povstáním, s nimiž se ale kolonizátoři s větší či menší razancí a brutalitou vždycky vypořádali. Ve třicátých letech se místní odboj rozdělil na dvě části – nacionalisty a komunisty, v jejichž čele, konkrétně v čele národně osvobozenecké levicové organizace či hnutí zvaného Vietminh (oficiálně, celým jménem, Việt Nam Ðộc Lập Ðồng Minh Hội, stručně Việt Minh) s cílem osvobodit Vietnam od francouzské a, v souvislosti s druhou světovou válkou, i japonské okupace a vytvořit z něj stát „sovětského typu“, stanul v roce 1941 Ho Či Min (1890–1969).
A byl to právě Ho Či Min, kdo po kapitulaci Japonska v září 1945 vyhlásil suverénní Vietnamskou demokratickou republiku (VDR), výhledově orientovanou na Sovětský svaz. Francouzi, kteří se snažili udržet alespoň na jihu u moci svoji „loutkovou vládu“, od roku 1949 v čele s bývalým císařem Bao Daiem, odmítali Ho Či Minův stát akceptovat, a výsledkem byla, zjednodušeně řečeno, ve všech ohledech odpudivá a pro obě strany nesmírně vyčerpávají koloniální, respektive národně osvobozenecká (jak chcete) válka, jež stála velké množství obětí a také spoustu peněz, které už v zásadě nebylo (hlavně na francouzské straně) kde brát. Vyvrcholením této války byla kapitulace Francouzů po porážce v bitvě u Dien Bien Phu v květnu 1954. Pro Paříž se jednalo o skutečnou katastrofu. Jedenáct tisíc mužů, které zde Severovietnamci zajali, symbolizovalo v celém rozsahu prohru nejen jich samotných, ale i celého světového/západního (neo)kolonialismu s dalekosáhlými důsledky pro Asii i pro Afriku, včetně Alžírska, kde se pozvolna schylovalo k bouři, která o několik let později smete ze světa čtvrtou francouzskou republiku a přivede znovu k moci generála Charlese de Gaullea.
