Gerald Rudolph „Jerry“ Ford Jr. je mezi americkými prezidenty 20. a 21. století minimálně v jednom ohledu unikátní osobností. Je totiž jediným, kdo nebyl nikdy zvolen prezidentem, ba ani viceprezidentem, a přesto strávil dva a půl roku v nejvyšší politické funkci (1974–1977). Role, kterou v moderních dějinách USA sehrál, byla přesto mnohem významnější, než by předchozí věta napovídala, a v řadě ohledů rozporuplná.
Na jedné straně se mu do jisté míry podařilo stabilizovat vnitropolitickou scénu, rozbouřenou po aféře Watergate, na druhé straně ale nepřesvědčil Američany o tom, že je „správným vůdcem do těžkých časů“, a proto také na podzim 1976 prohrál volby s Jimmym Carterem. Na mezinárodněpolitické scéně Ford navíc nedokázal efektivně vzdorovat vojenskému tlaku Severovietnamců, kteří ovládli jižní Vietnam, ani Sovětů, kteří využili dočasné slabosti USA k posílení vlastních pozic ve světě, což se výrazně podepsalo na celkovém hodnocení jeho vlády.
Nejpamátnější (a také mediálně nejvděčnější a nejemotivnější) okamžik Fordova působení v Bílém domě přišel hned na samém počátku. Poté, co jeho předchůdce a šéf Richard Milhous Nixon (v úřadu v letech 1969–1974), zdeptaný důsledky watergateského skandálu, opustil Washington, udělil mu Ford „v nejhlubším zájmu země“ a s ohledem na to, že situaci, v níž se jeho (tj. Nixonova – M. K.) rodina ocitla, vnímal jako „tragédií, ve které jsme všichni sehráli svou roli“, generální milost na všechny možné „zločiny“, jež ve funkci spáchal a mohl spáchat.
Nixon se tak nemusel obávat dalšího vyšetřování, soudních jednání a skandalizace na veřejnosti, což pro něj a pro jeho blízké znamenalo obrovskou úlevu. Jeho zachránce Ford, bytostně přesvědčený o tom, že jedná správně („Dospěl jsem k závěru, že jsem-li jediný, kdo to může zastavit, potom to udělat prostě musím“.), projevil svým aktem milosti v krajně rozbouřené politické a společenské atmosféře mimořádnou odvahu. Třebaže mu podle některých odborníků tento krok prohrál o dva a čtvrt roku později prezidentské volby, jak jsem již naznačil výše, Ford jej nikdy nelitoval a vždy si za ním stál. Skutečnost, že mu za to Nadace Knihovny (demokrata – M. K.) Johna F. Kennedyho v roce 2001 udělila cenu zvanou Profile in Courage Award (tj. Profil či Portrét odvahy podle stejnojmenné knížky JFK), podle mého názoru ukazuje, že se v létě 1974 rozhodl správně.
Kdo vlastně byl onen zdánlivě „obyčejný“ a přitom pozoruhodný politik, jenž si navzdory dlouhé a v zásadě velmi úspěšné kariéře udržel pověst „neobyčejně slušného, laskavého a empatického člověka, jehož měli upřímně rádi i někteří z jeho protivníků“? Z jakého prostředí tento muž, „jehož by si přál za souseda, za přítele a za manžela své dcery každý Američan“, vzešel? Jak se vyvíjela jeho politická kariéra, a jak, za jakých okolností se mu podařilo vystoupat až na pomyslný „vrchol kluzkého stožáru“?
Narodil se v červenci 1913 jako Leslie Lynch King Jr. ve městě Omaha ve státě Nebrasca. Matka, Dorothy Ayer Gardnerová, jej však krátce po porodu odvezla do domu svých rodičů v michiganském Grand Rapidsu a ještě v témže roce se nechala rozvést. Poté, co se roku 1917 podruhé provdala za byznysmena a republikánského politika Geralda Rudolpha Forda, začala pro syna používat jeho jméno; k oficiální adopci nicméně ještě dlouho nedošlo a Leslie otčímovo jméno a příjmení oficiálně přijal až jako dospělý muž roku 1935.
Jak vidno, životní začátky budoucího prezidenta byly všechno jenom ne oslnivé a naznačující, že bude jednou patřit k elitám země, což ostatně neindikovala ani „bakalářská léta“ na University of Michigan, kde začal studovat práva. Teprve přijetí na prestižní Yale Law School, kterou v roce 1941 opustil s pověstí nadějného právníka se zájmem o politiku (již v roce 1940 se zapojil do prezidentské kampaně republikána Wendella Wilkieho, jenž ovšem prohrál s úřadujícím demokratem Franklinem D. Rooseveltem), bylo prvním náznakem, že v mladém Jerrym je více, než se na první pohled zdá.
