Když 5. července 1975 nastupovali k finále nejslavnějšího tenisového turnaje na světě, který již od roku 1877 pořádá ctihodný a také trochu snobský All England Lawn Tennis and Croquet Club, obhájce trofeje a suverénní světová jednička Jimmy Connors a jeho vyzývatel Arthur Ashe, nikdo ani v náznaku nepochyboval, že se z vítězství bude radovat prvně jmenovaný. Porážka, kterou Ashe Connorsovi ve čtyřech setech uštědřil, proto byla nejen „tenisovou senzací století“, ale i důkazem toho, že v žádném sportovním klání nelze nikdy, za žádných okolností, predikovat výsledek. I proto je sport tak přitažlivý a krásný.
Pojďme ale po pořádku a začněme, třebaže tento příběh není o něm, poraženým z legendárního finále, Jamesem Scottem „Jimmym“ Connorsem. Hned na úvod je třeba říci, že v dějinách bílého sportu, zejména od počátku tzv. open éry v roce 1968, kdy začali hrát společně s amatéry i profesionálové, není mnoho hráčů, kteří by dosáhli takových úspěchů jako on. Vůbec nejvíc vyhraných zápasů i turnajů ze všech, včetně osmi grand slamů a turnaje mistrů, dlouholetý nejlepší hráč světa – už jen těchto pár strohých údajů vypovídá o všem. V polovině sedmdesátých let, v letech 1974–1976, byl Connors (*1952) na vrcholu sil; v roce 1974 vyhrál tři grand slamy (Australian Open, Wimbledon a US Open) ze čtyř a v následujícím roce si přijel do Londýna pro další triumf.
Jeho útočný, dynamický a agresivní tenis byl již tehdy proslulý, stejně jako jeho výbušná povaha, přezíravost a arogance, již dával najevo soupeřům, fanouškům i médiím. „Zabiják Jimmy“ – právě tak zněla jedna z jeho přiléhavých přezdívek. Na cestě do svého druhého wimbledonského finále neztratil jediný set a svého protivníka Ashe porazil ve všech šesti předcházejících zápasech. Snad právě proto si dovolil to, co se dnes jeví jako příběh z „tenisového pravěku“, tj. protancovat část noci před finále na diskotéce. Žádné hvězdy, ani ty nejzářivější ze všech, ale nerostou do nebo a „Jimmy“ se o tom následujícího dne, kdy proti sobě na trávník centrálního dvorce nastoupili poprvé od roku 1947 dva Američané, přesvědčil.
Arthur Robert Ashe Jr. (1943–1993), rodák z virginského Richmondu, byl skoro o celou tenisovou generaci starší než Connors a ve dvaatřiceti letech se už pomalu chystal k odchodu z velké tenisové scény. I on měl za sebou veliké úspěchy – vyhrál mimo jiné první otevřené US Open (1968) i Australian Open (1970) a na pomalé antuce na dvorcích Rolanda Garrose, kterou jeho generace Američanů, kteří preferovali útočný tenis, neměla ráda, se dvakrát probil do čtvrtfinále. Navíc psal historii i jinak: v roce 1963 se stal vůbec prvním Afroameričanem, který reprezentoval svou zemi v Davisově poháru, což byl velký, možná životní úspěch jak pro něj, tak pro všechny černé americké kluky a holky, které se snažili proniknout do sportu, jenž patřil do té doby výhradně bílým.
