Až donedávna byl rozšiřující se chov skotu považovaný za jednu ze zásadních hrozeb pro klima. Některé studie z poslední doby ale docházejí k téměř opačnému závěru. Pokud se podle jejich autorů bude skot pást trochu jiným způsobem než dnes, může naopak přispět k omezení produkce skleníkových plynů. A planeta tak vyšší počet krav navzdory dřívějším prognózám „unese“.
Teze o škodlivém vlivu skotu na klima jsou natolik rozšířené, že je zřejmě nemá smysl rozvádět. Obecně jde o to, že skot produkuje zejména říháním skleníkový plyn metan, který výrazným způsobem přispívá k zesílení skleníkového efektu. Jen v EU je zemědělství, z větší části právě chov dobytka, zodpovědné za zhruba 15 % emisí skleníkových plynů.
Jak na zeměkouli stoupá počet lidí a stále větší část populace si může dovolit častější konzumaci masa, rostou úměrně tomu i početní stavy skotu. Na světě se proto stovky vědců pokoušejí už dlouho najít způsob, jak například přidáním určitých ingrediencí do stravy (třeba mořských řas), produkci toho skleníkového plynu dobytkem omezit.
Navzdory všem katastrofickým prognózám se ale začíná mezi vědci opatrně mluvit také o tom, že často používané heslo „kráva = zabiják klimatu“ by nemuselo být úplně přesné. Důvod je jednoduchý: věda pomalu dochází k závěru, že kdyby se změnil způsob chovu dobytka, a to zejména směrem k šetrnějšímu způsobu pastvy, mohly by se krávy ze „zabijáků klimatu“ stát naopak jeho zachránkyněmi.
Inspirace u bizonů
Co si pod tím lze představit? Určitý návod poskytuje tisíce let trvající vliv velkých býložravců na úrodnost půdy. Obrovská stáda bizonů, zubrů, koní a další takzvané megafauny (zvířata hmotnosti přes 45 kg) proměnila půdy jihoamerických pamp, severoamerických prérií, dnešního čínského a mongolského Mandžuska, maďarské, rakouské a moravské Panonie v nejúrodnější půdy na zemi. Soužití dobytka a jím konzumovaných rostlin bylo a je prospěšné oběma stranám, ale také člověku.
„Trávy a pasoucí se zvířata se společně vyvíjely miliony let,“ vysvětlila to ve své knize Kráva není zabiják klimatu německá veterinářka a vědkyně Anita Idelová.
Velmi zjednodušeně řečeno jde o to, že tráva spásáním ze strany dobytka získává „růstový stimul“. Dobytek navíc zatravněnou plochu hnojí svými výkaly a kopyty rozrušuje půdu tak, že jednak přispívá k biodiverzitě, jednak ke vzniku humusu, v němž se ukládá uhlík.
Tyto závěry beze zbytku potvrzuje například i projekt Česká krajina, který v pastevní rezervaci Milovice vrátil do přírody desítky velkých kopytníků od praturů a zubrů až k divokým koním. Zvířata přispěla mimo jiné k tomu, že míra biodiverzity se ve zvířaty různorodě spásané krajině zvedla až tisícinásobně. A s ní i úrodnost půdy. „Dobytkem šetrně spásané plochy jsou pro uložení uhlíku mnohem efektivnější ekosystémy než například les,“ řekl INFO.CZ Miloslav Jirků, jeden z tvůrců projektu z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.
