První a zatím poslední český/československý kosmonaut Vladimír Remek (*1948), jenž letěl do vesmíru 2.—10. března 1978 na palubě lodi Sojuz 28 v rámci programu Interkosmos, vypráví nejen o svém letu, ale také o následné kariéře vojenského pilota, o tom, proč a za jakých okolností odešel po roce 1989 z armády, o časech, kdy působil jako obchodní zástupce ČZ Strakonice v Rusku a poté jako obchodní rada na českém velvyslanectví tamtéž. Řeč byla i o době, kdy byl poslancem v Evropském parlamentu a kdy vedl ambasádu České republiky v Moskvě. Rozhovor vyšel v posledním čísle magazínu I, které se tematicky věnuje dobývání Marsu.
Nevím, jestli mi to budete věřit, ale já si na 2. březen 1978 dodnes pamatuji. Dodnes vidím, jak jsme s tátou seděli v Jičíně v obývacím pokoji a sledovali v televizi zprávy, podrobnosti o vašem letu. Vzpomínáte na něj i vy? Jste vzpomínkový typ?
Já úplně přesně nevím, co je to vzpomínkový typ. To víte, že na to těžko mohu zapomenout, ale že bych na to vzpomínal každý den, to ne. Při nějaké vhodné příležitosti si samozřejmě vzpomenu, ale že bych tím žil a měl někde svůj oltáříček, kam bych každý večer chodil, takový typ nejsem. Stále to ale považuji za jeden z vrcholných momentů svého života, profesně asi ten nejvyšší, i když z dnešního pohledu může vypadat všechno jinak. Víte, když v roce 1957 startoval první Sputnik, to mi bylo devět let a už jsem si uvědomoval, že se jedná o obrovskou událost, předtím totiž nikdo nikam neletěl. A když v rádiu hlásili, že se v tolik a tolik hodin nad jihozápadním obzorem objeví Sputnik, tak z mého okolí v Českých Budějovicích, kde jsme tehdy bydleli, desítky, možná stovky lidí vyrazily, aby se na to šly podívat.
A potom přišel Gagarin…
Ano, potom přišel Gagarin, to mi bylo necelých třináct let, a pamatuju si to, skoro jako kdyby to bylo včera, hlavně okamžik toho totálního klukovského vzrušení a nadšení, když ve škole, tenkrát jsem chodil do sedmé třídy v Brně, kam se rodiče přestěhovali z Budějovic, jsem slyšel ze školního rozhlasu ředitele, jak říká, abychom vyslechli mimořádnou zprávu, že na oběžnou dráhu byl vyslán člověk, sovětský kosmonaut Jurij Gagarin. To jsem si myslel, že se na chvíli zastaví svět.
Já jsem tohle prožil tak trochu s vámi, s vaším letem. První Čechoslovák ve vesmíru… Také jsme ty zprávy tehdy hltali.
Já na Gagarina vzpomínám dodnes, protože mě to zásadně ovlivnilo, celou moji budoucnost.
Vy jste byl osmdesátý sedmý člověk ve vesmíru. Petr Horký mi vyprávěl, že když mluvil s některými americkými astronauty, tak mu říkali, že každý z první stovky byl jako Kolumbus, protože absolutně nemohl tušit, co všechno se může stát.
Zajímavé je jednak to, že přede mnou letělo stejně Sovětů i Američanů, třiačtyřicet, jednak to, že jsem byl první kosmonaut, který se narodil po válce. V tomhle mě už nikdo nemůže trumfnout (směje se)…
Teď, odpusťte, když se vrátíme k tomu vašemu letu: Nebál jste se?
Ta moje odpověď bude možná vypadat jako naučená, ale ono to z mého pohledu nejde říct jinak. Ten, kdo říká, že v životě nepoznal strach, tak buď není normální, anebo nemluví pravdu. Většina lidí ale umí strach, třeba ze zkoušky, z prvního rande, z očkování, já nevím, z čeho všeho, překonat, protože jim stejně nic jiného nezbývá, život je vlastně pořád souboj s něčím, čeho se více či méně bojíme. A samozřejmě jsou lidé, kterým to jde lépe, a lidé, kterým to jde hůř. Nejde to ale překonat vždycky. Samozřejmě že nemůžete být pilot nebo kosmonaut, když trpíte těžkou klaustrofobií, to by nešlo. To ale nebyl můj případ. Já jsem byl mladý, svobodný, neměl jsem zodpovědnost za rodinu, za děti a v takové situaci se člověk lépe rozhoduje. Ale jedno mu to není, jen cítí jinou zodpovědnost, před lidmi, před republikou. Vždyť bylo úplně jasné, že na to bude upřena obrovská pozornost, zastupoval jsem třetí zemi na světě, třetí z celého světa, která bude mít svého člověka ve vesmíru, takže to víte, že jsem nechtěl, abych tak říkají propadl, aby to kvůli mně skončilo malérem. Ale panický strach jsem neměl.
Myslím, že kromě Slováků Češi neměli ve světě jiný národ než Rusy, který je tak bezmezně uznával, který si jich vážil.
Vy jste měl létání v rodině, tatínek byl vojenský pilot. Postrkoval vás k létání, nebo jste si za tím šel sám?
Táta mě nepostrkoval přímo, protože byl velmi zaneprázdněný služebními povinnostmi a toho času se mnou tolik netrávil. Já jsem měl ale štěstí, že jsem v tom rozhodujícím období pozdního dětství a raného mládí žil v Brně, kde jsem chodil do astronomického kroužku na brněnskou hvězdárnu, mimochodem dodneška k ní mám zvláštní vztah, a že jsem tam navíc měl o dva roky staršího kamaráda, který se věnoval leteckému modelářství a který mě k tomu také vedl. A když mě navíc táta vzal na letiště, což udělal dvakrát, třikrát či pětkrát, a jednou mě dokonce svezl v letadle, tak jsem samozřejmě vnímal, že je pilot. Táta mě tedy přímo nepostrkoval, ale spíš ve mně vyvolal ten zájem, uměl jsem si trochu představit, co to je. Nedostal jsem se sice ke svazarmovskému létání, ale když jsem zvažoval, co dál, v roce 1966, kdy jsem maturoval, tak protože jsem dobře věděl, že většina kosmonautů pocházela z řad pilotů, přihlásil jsem se do leteckého učiliště. Naši se v té době zrovna rozváděli, byli v poslední fázi rozvodu, a tak mi tu žádost, protože mi ještě nebylo osmnáct, musela podepsat maminka, která to nejdříve nechtěla udělat, protože dobře věděla, co se několika lidem v té branži stalo, ale nakonec to udělala, nestála mi v cestě, za což jí jsem dodnes vděčný.
Vesmírné soupeření bylo také politikum, samozřejmě. Jak moc jste vnímal tenhle aspekt celé záležitosti?
Jasně že jsem to vnímal, to nešlo nevnímat, zejména když byl člověk v armádě, což jsem byl, byli jsme součástí nějakého bloku, cvičili jsme se jako stíhači, byl tu předpokládaný protivník a počítalo se s tím, že se dostaneme do boje. V kosmonautice to bylo přirozeně také cítit. Já si myslím, že Sověti tenkrát Američany tak trochu doběhli, i když jim nestačili ve všem, Američané byli obecně určitě dál, a proto Sověty spíš podceňovali. Pamatuji si, že i když mi bylo jen devět let, věděl jsem, že rok 1957 je mezinárodním geofyzikálním rokem, i to, že pravděpodobně dojde k vypuštění první umělé družice ze Spojených států, protože o tom mluvili. Ale Sověti to udělali tak, že nikomu nic neřekli a 4. října 1957 to rovnou „odpráskli“. Georgij Grečko, sovětský kosmonaut, který už bohužel zemřel, stejně jako Alexej Gubarev, můj velitel z března 1978, mi otevřeně říkali, že to byl „vedlejší produkt“ vojenského výzkumu, samozřejmě, jak jinak.
