Někteří lesníci přičítají katastrofické následky požáru v Českém Švýcarsku takzvanému bezzásahovému režimu a ponechání uschlých stromů v lese. Už dřívější vědecké poznatky z Českého Švýcarska však svědčí o tom, že k rychlému šíření ohně spíše přispěl dřívější způsob lesnického hospodaření. Ten byl v této dnes turisticky vyhledávané oblasti v minulosti příčinou nejen „ohňové“, ale i větrné katastrofy. Návrat k přirozenější skladbě porostu by mohl podobným katastrofám podle odborníků alespoň částečně zamezit.
Spor o to, nakolik současný způsob ochrany přírody v Českém Švýcarsku přispěl ke vzniku a šíření požáru, svedl proti sobě opět ty, kteří chtějí s „kůrovcem bojovat za každou cenu“ a ty, kteří věří v přirozenou obnovu porostů v národních parcích bez lidských zásahů. Suché stromy, ponechané v lese, totiž nepochybně přispívají k šíření ohně, otázkou podle odborníků zůstává jakou měrou.
Podle expertů totiž požár vzniká i se šíří nikoliv přes stromy, ale půdou, tedy vrstvou uschlé hrabanky v převážně jehličnatém lese. A právě druhová skladba porostu je proto z hlediska „náchylnosti“ k požárům to nejdůležitější kritérium. Jak by ale měl v Českém Švýcarsku v budoucnu vypadat les, aby bylo nebezpečí požárů omezeno?
Na tuto dnes tolik diskutovanou otázku částečně odpovídá i unikátní studie o vývoji Českého Švýcarska, vypracovaná vědci z Univerzity Karlovy a Jihočeské univerzity už v roce 2008. Na této studii, zařazené do sborníku Bioarcheologie, je unikátní to, že nepoužívala jen data a informace ze starých lesnických map, ale pracovala i s rozborem uhlíků (popela), pylu a dalších organických i anorganických zbytků, s jejichž pomocí lze poměrně věrně a přesně popsat, co se v krajině dělo po celá desetiletí.
A k čemu vědci dospěli? Podle nich byla oblast v období od třetího tisíciletí až prakticky do začátku osmnáctého století našeho letopočtu pokryta převážně smíšeným bukovo-jedlovým porostem s ostrůvky dalších dřevin. Výskyt smrku byl zcela výjimečný.
