Rozsáhlý průzkum Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity s názvem „Psychologické důsledky pandemie koronaviru v ČR“ nedávno dospěl k překvapivému závěru. Minimálně při jarní vlně pandemie se totiž ukázalo, že i když jsou senioři z hlediska rizik nákazy nejohroženější skupinou, psychicky nesou pandemii a její důsledky paradoxně nejlépe ze všech dospělých. Největší psychický stres naopak prožívali podle průzkumu ti nejméně ohrožení, tedy respondenti v nejmladší věkové kategorii 18-24 let. Na možné důvody tohoto, pro někoho možná překvapivého, zjištění se INFO.CZ zeptalo socioložky Jiřiny Šiklové (85).
Musím se přiznat, že i mně někdy přijde vaše generace jako generace „drsňáků“. Pokud vím o seniorech ze svého okolí, řadu věcí kolem pandemie, včetně očkování, berou jako samozřejmost, na nic si na rozdíl od mladších nestěžují. Čím to je? Životní zkušeností?
Pokud bych to mohla hodnotit, tak se mi zdá, že moje generace je především více zvyklá poslouchat stát. To je rozdíl oproti mladým, včetně mých vnoučat, u kterých mám někdy pocit, že se proti státu a jeho nařízení vymezují tak nějak automaticky. Prostě jsou přesvědčeni, že musejí vzdorovat a diskutovat o každé pitomosti a maličkosti, jinak by to nebyla ta pravá demokracie. To si ale já, stejně jako mnoho příslušníků mé generace, nemyslím. Demokracie nespočívá v tom, že budu vzdorovat všemu, s čím přijde stát.
Vy jste byla za socialismu disidentka, takže vás nikdo nemůže podezírat, že byste volala po návratu totalitních forem řízení státu. Jak ale za současného stavu demokracie dosáhnout toho, aby lidé v krizi více poslouchali stát? Je to jen v osobnostech politiků?
To si nemyslím, není to jen o politicích. Prostě dnes vyrůstá generace, která snad poprvé v naší historii nezažila nejen žádný válečný konflikt či katastrofu, ale ani žádný společenský otřes. Přes 30 let je u nás klid a blahobyt. A to je naprostý historický unikát, který si málokdo uvědomuje. Vyplývá z toho ale také fakt, že se lidé zabývají těmi už zmíněnými pitomostmi a maličkostmi, kterými my jsme se nezabývali a zapomínají řešit podstatné věci. A to bohužel i při takové krizi, jako je současná pandemie.
Kde je ale hranice mezi demokratickou diskusí a tím, co, jak říkáte, už může společnosti v krizi spíše ubližovat než upevňovat demokracii?
Já samozřejmě nevolám po konci demokratické diskuse, to bych byla sama proti sobě. Uznávám ale, a mou generaci to tak život naučil, že jsou chvíle, kdy se prostě musí přestat nekonečně demokraticky diskutovat. Lidé se musejí semknout a společně se snažit něčeho dosáhnout. Jinak to nejde. Demokratická diskuse sama o sobě nic nevyřeší. Nemusím tady uvádět žádné příklady z historie, ale třeba i každodenního života.
Jsou chvíle, kdy se prostě musí přestat nekonečně demokraticky diskutovat.
