Současné výpadky v dodávkách některých důležitých léčiv vyvolávají diskusi o tom, zda by stát neměl lékárenskou péči více nebo lépe regulovat. Ozývají se také hlasy, které volají po tom, aby byla republika podobně jako v minulosti ve výrobě léků soběstačnější. Dlouholetý člen předsednictva České lékárnické komory Jiří Kotlář však upozorňuje, že lidé mají v tomto směru krátkou paměť. Za časů absolutní regulace, tedy za socialismu, se Česko potýkalo s nedostatkem léků mnohem častěji než dnes. A nepomohl ani fakt, že republika si velkou část léčiv vyráběla sama.
Jak vlastně probíhala distribuce léků do lékáren za socialismu?
Celý systém distribuce byl pochopitelně centrálně plánovaný, přičemž léky byly rozdělené do dvou až tří kategorií. V první kategorii byly léky, které se vyráběly v tuzemsku, pak léčiva, vyrobená v dalších socialistických zemích, a nakonec léky ze Západu, za které se muselo platit devizami. Do devizové ciziny se přitom v tomto případě počítala i tehdejší Jugoslávie.
Jaké západní léky byly tehdy v Československu pacientům k dispozici?
Výhradně se jednalo o léky, které na domácím trhu nebyly k dostání. Vůbec se tedy nemohlo stát, aby v lékárně ležely vedle sebe lék domácí výroby a stejný nebo podobný lék ze Západu. Pokud se k nám dostaly západní léky, vždy to byly léčivé přípravky ničím jiným nenahraditelné.
Jak potom stát zajišťoval jejich dovoz a distribuci?
Velmi složitě. Když se vědělo, že je na Západě k dispozici lék, který může českým pacientům pomoci, a přitom se u nás, ani v socialistickém táboře nevyrábí, lékárny a zdravotnická zařízení mohly jeho dovoz zanést do plánů, který každoročně vypracovávaly. Ovšem jen do přiděleného finančního limitu, který po rozpočítání na okresy vůbec neodpovídal pokrytí potřeb pacientů. Například v okrese Beroun, kde jsem působil, dostaly lékárny na rok západní léky jen za několik set tisíc korun na rok. A to bylo naprosto nedostatečné.
