S ministrem práce a sociálních věcí a předsedou KDU-ČSL Marianem Jurečkou jsme hovořili nejen o stávce ve školství nebo peripetiích, jež zažívá naše zdravotnictví, ale také o hladovce signatářů Charty 77 nebo důchodové reformě a nízkých preferencích jeho strany. Jurečka si je vědom, že vláda musela přijmout opatření, která nemusí být vždy zrovna populární. „Na dluh žít dlouhodobě nejde. A neplatí ani to, co říká Andrej Babiš, tedy že máme zdravé veřejné finance,“ říká.
Začnu aktualitou: jeden z poradců premiéra Petra Fialy, František Cerha, ve čtvrtek na sociální sítě napsal: „I v politice platí: nejlíp poznáte toho, s kým jste roky žili, když se rozvádíte…“ Tak se vás ptám, co se v koalici děje, kdo s kým se politicky rozchází?
Vůbec to nechápu. Vůbec nevím, co tím Franta myslel.
Takže se nikdo politicky nerozchází…
Ne, nikdo se nerozchází.
Petr Fiala nicméně ve čtvrtek dokázal během dvou hodin to, co se ministru zdravotnictví Vlastimilu Válkovi nepovedlo za dva měsíce – dohodl se s lékaři, kteří odmítají přesčasy. Nemohlo to vnést do vztahů mezi ODS a TOP 09 nějaké napětí?
Samozřejmě vím o celém průběhu těchto jednání během posledních více než dvou měsíců. A také vím, že byl Petr Fiala jak před jednáním s lékaři, tak i během něj, ve spojení s Vlastimilem Válkem. Celou dobu si volali. A hlavně – ta dohoda je zatím jenom dílčí. Ještě bude potřeba odpracovat několik věcí, které z ní vyplývají.
A já budu pochopitelně rád, pokud se základ dohody podaří naplnit a situaci zastabilizovat. Neberu to ale tak, že jde o dohodu, kterou uzavřel jen Petr Fiala. Stalo se tak samozřejmě po konzultaci jak na vládní úrovni, tak mezi Petrem Fialou a Vlastimilem Válkem.
Kromě toho, že vláda řeší nebo řešila, a jak sám říkáte, ještě bude řešit problémy s přesčasy lékařů, jste jako vláda na začátku týdne čelili stávce ve školství. A vy jste byl jediný ministr, který zrušil svůj program a vypravil se mezi protestující lidi. Co vám setkání s nimi dalo?
Udělal jsem to, protože si myslím, že ministr práce a sociálních věcí má v takových situacích skutečně mluvit s lidmi, jít mezi ně na ulici, případně i na demonstraci. Od počátku jsem vnímal, co se lidé, kteří se k tomu protestu připojili, snaží vládě a veřejnosti sdělit. A tím myslím především lidi, kteří dnes skutečně pracují za minimální mzdu nebo těsně nad ní.
Typicky jde o kuchaře a kuchařky ve školních jídelnách, ale nejenom tam, týká se to také třeba zdravotnických a sociálních zařízení. A tam jsme jasně říkali, že jim jako vláda musíme cíleně pomoct, že musíme zvýšit jejich platy.
A zároveň jsem měl možnost mluvit s lidmi o tom, jak vnímají ozdravný konsolidační balíček, rozpočet státu na příští rok nebo důchodovou reformu. A tady platí jednoduché a základní vysvětlení: na dluh žít dlouhodobě nejde. A neplatí ani to, co říká Andrej Babiš, tedy že máme zdravé veřejné finance.
Proč?
Protože on to bere v součtu s přebytkovými rozpočty měst, obcí a krajů. Jenomže když se podíváme čistě na rozpočet státní, je zde obrovská trajektorie nárůstu deficitu. A já myslím, že je na místě ho postupně začít snižovat.
Byť nejste ministr školství, jako ministra práce se vás to přece jenom také z části týká: co říkáte na to, že chce ministr školství Mikuláš Bek ušetřit mimo jiné tím, že zruší osm tisíc neobsazených pozic nepedagogických pracovníků ve školství?
Jedna věc je rušit pozice a udělat v tom administrativní pořádek. A jiná věc je zajistit peníze, které byly a jsou z těchto neobsazených pozic využívány na odměny těch, kteří tam pracují. Pro mě má smysl v tom udělat systematický pořádek, dělám to i ve svém resortu, zároveň je ale potřeba zajistit peníze pro ty, kteří tam pracují. Pokud jde o učitele, tam je to jasné – vláda se zákonem zavázala, že budou mít 130 procent průměrného platu.
Zároveň musíme skutečně důstojně odměňovat i lidi, kteří jsou právě v těch nepedagogických pozicích. S panem ministrem jsem to probíral, probírali jsme to i s odbory, a my jako vláda na to ty peníze prostě najdeme. To jsme řekli naprosto jasně. A také jsme řekli, že finální technické řešení v této věci dotáhneme v průběhu ledna.
Protože vždy, a tedy i na konci letošního roku, budeme mít v jednotlivých rozpočtových kapitolách nespotřebované výdaje. Žádná vláda totiž není nikdy schopna všechny naplánované rozpočty utratit do poslední koruny. Takže já odborům říkám, že budeme mít peníze, které nám zůstanou, a ty pak použijeme na naše priority. Tedy na školství, zdravotnictví nebo kulturu.
Ono je to v praxi totiž přesně tak, jak jste říkal: školní jídelny dostávají peníze v závislosti na počtu přihlášených strávníků, pro které vaří. A pokud jim namísto v deseti lidech navaří obědy třeba v osmi, peníze za dvě neobsazené pozice se rozdělí mezi ty kuchaře, kteří si to odpracují. Jinak řečeno: pokud se tyto neobsazené pozice zruší, těm kuchařům a kuchařkám nejspíš klesnou platy…
Ztotožňuji se s vámi v tom, že ty peníze musejí být zajištěné pro lidi, kteří odvádějí adekvátní práci. Otázka nicméně je, zda třeba ta volná místa ještě pořád odpovídají té práci, kterou musí odvést zbytek kolektivu, zda se za poslední roky například nesnížil počet studentů, a tedy i počet vydávaných obědů. To už je ale velký detail.
Hlavní je toto: obecně, a tedy i pro školství platí, že musíme nastavit co nejefektivnější parametry. Uvedu příklad – počet studentů narostl za posledních asi osm let o sedm procent, počet úvazků nám ale vzrostl o více jak patnáct procent. A i v celoevropském srovnání máme na středních školách jeden z nejvyšších počtů učitelů na počet studentů. Takže se na to musíme podívat a zjistit, zda je celý systém efektivní.
Osobně jsem ve vládě Bohuslava Sobotky hlasoval pro inkluzi, protože jsem přesvědčený, že to byl v principu správný krok. Po těch letech je ale potřeba udělat revizi a zjistit, zda je vše ve prospěch jednotlivých studentů i kolektivů ve školách. Myslím, že je čas zkrátka na to, abychom inkluzi vyhodnotili a případně upravili některé její parametry. A to může souviset i s nárůsty počtu asistentů, a tedy s nárůstem mandatorních výdajů.
Já se vás na to všechno ptám mimo jiné proto, že když vznikala vláda Petra Fialy, vy jste osobně říkal, že KDU-ČSL v ní bude hrát roli „sociálního svědomí“. Takže moje otázka zní: můžete po dvou letech od vzniku vlády říct, zda a jak se vám to daří?
Určitě se nám to daří. Vezmu to chronologicky: prosadili jsme výchovné, což bylo na začátku tohoto roku rozhodnutí, které znamenalo výdaj ze státního rozpočtu v hodnotě dvaceti miliard korun. Jasně a dlouhodobě jsme ale říkali, že si to naše maminky a babičky, které vychovaly tuto generaci, prostě zaslouží. A že je to narovnání křivdy, která tady byla v rámci důchodového systému – jak byl předtím nastaven – vůči nim desítky let páchána.
Prosadili jsme pět tisíc korun na pomoc rodinám s dětmi. Opakovaně jsme zvýšili životní a existenční minimum. Zvýšili jsme přídavky na dítě. Prosadili jsme zvýšení rodičovského příspěvku, digitalizujeme veškeré sociální dávky. A během příštích měsíců chceme navýšit příspěvek na péči. Takže je tady celá řada důležitých sociálních opatření, která se nám podařilo přes všechny komplikace a těžkosti posledních dvou let prosadit.
A co si myslím, že je ještě zásadní a je to také výrazný rozdíl této vlády oproti těm, které vedli premiéři za sociální demokracii: přestože jsme prosadili konsolidační a ozdravný balíček, nesáhlo se a „neřezalo“ v sociálních výdajích státu. Nikde jsme nedělali tupé škrty, protože jsme si vědomi, že situace v posledních dvou letech byla skutečně hodně vypjatá a že potřebujeme sociální systém, který lidem opravdu pomůže.
Proto jsme také třeba upravili a rozšířili parametry u příspěvku na bydlení, který dnes tudíž pomáhá velkému množství lidí, a to nikoli plošně, ale adresně. A tak je to správně, přesně tak se má stát chovat. Nikoli plošně a socialisticky rozdávat peníze, ale cílenou formou podporovat a pomáhat zranitelným skupinám obyvatel.
