Zisky Oscarů a vítězství na „áčkových“ filmových festivalech jsou pro české producenty, režiséry, kameramany, herce a herečky, zkrátka pro „lidi od filmu“, stále vzácné, a když už někdo z nich na takový triumf dosáhne, není na škodu si to připomenout. Na letošním Berlinale, jedné z nejprestižnějších přehlídek světové kinematografie, která začala 10. února a která končí právě dnes, sice český film žádnou velkou cenu nevyhrál (v hlavní soutěži neměl ani zastoupení), ale přesto se o jednom z nich v německé metropoli hodně mluvilo. Snímek Jiřího Menzela „Skřivánci na niti“, který tu roku 1990 získal Zlatého medvěda, byl totiž se šesti dalšími filmy uveden v restaurované podobě v sekci Berlinale Classics, což byla mimořádná pocta velikánům světového filmu.
Už jen společnost z výše zmíněné sekce je sama o sobě fascinující. Kromě Menzelových „Skřivánků na niti“ (1969) do ní patřily němá klasika „Bratři“ (1929) Wernera Hochbauma, neorealistická „pecka“ „Mamma Roma“ (1962) Piera Paola Passoliniho, velkoměstský noir „Bledý květ“ (1964) Masahira Šinody, první filmová rocková opera „Tommy“ (1975) Kena Russella, šanghajská love story z přelomu tisíciletí „Řeka Ču-Žou“ (2000) Loue Yea a psychedelická, traumatizující „Naše hudba“ (2004) Jeana-Luca Godarda. Opravdu skvělá „parta“, kterou ocení každý, kdo o filmu něco ví a kdo si tím pádem uvědomuje, jak velké pocty se Jiřímu Menzelovi dostalo.
Berlín vůbec byl, respektive je, alespoň pokud jde o ceny, Menzelovým „zaslíbeným městem“. „Skřivánci“ sice na konci nejprve nadějeplných a potom brutálně tragických šedesátých let minulého století skončili v trezoru, protože nastupující normalizační gangsteři nedokázali unést, jak režisér zesměšnil stalinistickou éru našich moderních dějin, v roce 1990, necelých jednadvacet let od natočení, s nimi ale Menzel nadchl náročnou berlínskou porotu i diváky tak, že si odnesl již zmíněného Zlatého medvěda. V roce 2007 získal v Berlíně pro změnu Cenu FIPRESCI za film „Obsluhoval jsem anglického krále“ (2006) a o jedenáct let později si odnesl cenu Berlinale Kamera za hlavní roli v česko-slovensko-rakouském snímku „Tlumočník“ (2018) režiséra Martina Šulíka, třebaže pouze pomyslně, vzhledem k nemoci to už nemohl udělat osobně. Připočteme-li k tomu letošní poctu z Berlinale Classics, kdy se zesnulý režisér dočkal nadšených ovací od filmových nadšenců i celebrit, je jasné, proč musí mít „tam nahoře“ na Berlín jen ty nejlepší vzpomínky.
Skřivánci na niti jako obraz doby
Skřivánci na niti – to by byl ale „velikej biják“, jak říká Jiří Bartoška, a veliký příběh „an sich“, jak říkám já, i bez berlínského ocenění. Poetický a smutně veselý (gogolovský „smích skrz slzy“) filmový přepis knížky Bohumila Hrabala „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“ (1965) je brilantní skicou, zachycující kratičký výsek ze života dělníků pracujících v útrpné, bezútěšné atmosféře počátku padesátých let na skládce, na šrotišti kladenských oceláren a železáren, a skupinky tzv. „kopečkářek“, dívek a žen uvězněných za „pokus o nedovolené překročení státních hranic“. Jejich mikropříběhy, spletené v jeden, jsou dost možná nejlepší filmovou výpovědí o jednom ze dvou nejhorších období našich moderních dějin (tím druhým jsou léta protektorátu Čechy a Morava). Jakkoli Jiří Menzel byl skoro za všech okolností laskavý (byť občas ironický, jak to uměl jen on) filmař, takže i jeho pohled na raná padesátá léta je nenapodobitelným způsobem plný zvláštní, těžko popsatelné laskavosti, ne k té době, ale k lidem, kteří v ní museli žít, je současně i nemilosrdnou obžalobou „zparchantělé doby“ československého komunismu.
