Někteří fyzici a vůbec technici tvrdí, že některé plány takzvaného Green Dealu nejsou uskutečnitelné kvůli tomu, že nemají oporu ve fyzice. Jejich naplnění by odporovalo fyzikálním zákonům. Příkladem může být teze o trvale udržitelném rozvoji nebo snížení spotřeby energie prostřednictvím vyšší efektivity.
Člověk v podstatě (a v tom se vědci shodují) využívá (a může využívat) ke zvýšení svého blahobytu jen dva druhy základních energií. První je energie sluneční a druhá energie (jaderná), uložená už od dob vzniku vesmíru ve hmotě. Nic jiného lidé k dispozici nemají. I vítr totiž vzniká jako vedlejší produkt sluneční energie prouděním vzduchu mezi různě ohřátými oblastmi zeměkoule.
Takzvaný Green Deal, tedy plán na postupný přechod světového hospodářství k takzvané bezemisní ekonomice, proto vlastně není nic jiného než snaha dostat „ze Slunce“ k lidskému užitku stejně nebo ještě více energie než doposud, ovšem tak, aby přitom nevznikala žádná nadprodukce skleníkových plynů, zejména CO2. Ta totiž přispívá ke zvýšení skleníkového efektu a klimatickým změnám.
Budoucnost využití jaderné energie zůstává přes veškeré proklamace zatím ve hvězdách, proto se autoři Green Dealu soustředí na „Slunce“. A tady je jejich představa zhruba taková: necháme v zemi sluneční energii, koncentrovanou ve fosilních palivech (uhlí, ropa, plyn) a vezmeme si stejnou energii přímo, tedy prostřednictvím její přeměny ve slunečních kolektorech či (nepřímo) ve větrných elektrárnách. Dostaneme tak stejné množství energie, jako když jsme „pálili ropu a uhlí“, jen už přitom nebudeme uvolňovat do ovzduší tolik skleníkových plynů.
Zákony termodynamiky
Právě tento ambiciózní plán Green Dealu, který vypadá na první pohled poměrně jednoduše, je však dnes předmětem sporu o to, zda je vůbec uskutečnitelný, aniž by neodporoval fyzikálním zákonům. Důvod je jednoduchý a dobře ho formuluje například Jaroslav Čížek, spoluzakladatel think-tanku Realistická energetika a ekologie. Ten je spolu s mnoha dalšími odborníky přesvědčen o tom, že nelze plnohodnotně (tedy ve stejném množství) nahradit vysoce koncentrovanou energii ve fosilních palivech energií ze slunečních kolektorů či takzvaných větrníků.
Odporovalo by to mimo jiné prvnímu zákonu termodynamiky, který (velmi laicky řečeno) říká, že energie nemůže „vzniknout z ničeho, ale musí být do systému dodána zvenčí“. Ve fosilních palivech se sluneční energie ukládala miliony let, je tam tedy vysoce koncentrovaná, a člověku stačí relativně velmi málo vlastní energie k tomu, aby ji z paliva uvolnil a využil. Právě tahle jednoduchost a efektivita využívání ropy a uhlí byla a je vlastně podstatou rychlého ekonomického rozvoje v posledních 150 letech.
U solárních panelů je to ale něco jiného. Tam se nejedná o jednoduché uvolnění vysoce koncentrované energie ukládané miliony let. Jde o velmi málo účinnou přeměnu rozptýleného „slunečního záření“ na elektřinu, navíc s velmi nestabilním zdrojem. Co to znamená?
Podle Čížka nic jiného než naplnění termodynamických zákonů. Představa o tom, že by solární panely společně s „větrníky“ dokázaly plně nahradit a zřejmě i postupně překonat energetickou výrobu z fosilních paliv a „jádra“, je iluzorní. Jestliže by člověk chtěl získat ze solární energetiky a „větrníků“ tolik energie, kolik jí dnes ve vysoce koncentrované podobě získá z ropy, plynu a uhlí, musel by nějak nahradit právě miliony let trvající proces jejího ukládání a koncentrace zajištěný přírodou. „A to nelze jinak, než že tam tu energii nějak dodáte,“ říká Čížek.
