V Německu, Rakousku i ve Švýcarsku policie i úřady poměrně tvrdě zasahují proti takzvaným ilegálním školám, které zakládají odpůrci proticovidových opatření. Dítě oficiálně přehlásí ze školní do domácí výuky, místo domácího vyučování se však děti učí pod vedením najatého člověka v prostorách, kde neplatí oficiální protiepidemická pravidla. Podle náměstka ústředního školního inspektora Ondřeje Andryse nejsou takové „vyučovací skupiny“ mimo školní systém výjimkou ani v Česku a existovaly i před koronavirovou pandemií. Mělo by se ale podle něj rozlišovat, která taková skupina představuje pro společnost nějaké riziko a která je spíše balancováním na hraně zákona.
Už dříve jste potvrdil, že i v Česku se děti, odhlášené ze školní výuky, učí v některých případech ve skupinách podobným klasické škole. Proč tedy Česká školní inspekce nezasahuje proti takovým ilegálním školám podobně, jako to dělají úřady v sousedním Rakousku a Německu?
Především je potřeba opatrně pracovat s pojmem ilegální, spíše je to určité balancování na hraně zákona. Je také potřeba vnímat, že individuální vzdělávání povoluje ředitel školy, do které je žák zapsán, poté, co prověří, jestli jsou splněny všechny zákonné podmínky. Žádost o individuální vzdělávání navíc musí obsahovat vyjádření školského poradenského zařízení. Není to tedy nic automatického a ředitel školy navíc může individuální vzdělávání žáka i ukončit, pokud není realizováno v souladu se zákonem. A nesouhlas s protiepidemickými opatřeními přirozeně nemůže být automatickým důvodem, který by měl být pro povolení individuálního vzdělávání akceptován.
My ale přece nemluvíme o individuálním vzdělávání, ale o tom, že řada rodičů využívá nebo zneužívá tento institut k přesunu svých dětí do škol a učebních skupin, stojících úplně mimo školský systém. K čemu jsou přísné předpisy pro domácí výuku, když pak dítě může vyučovat prakticky kdokoliv?
Nemusí to být jen rodič, kdo dítě vyučuje, může to být i jiná osoba, která splňuje podmínky kladené zákonem na vzdělavatele. Vzdělávání těchto žáků se musí odehrávat podle vzdělávacího programu jejich kmenové školy a žáci v individuálním vzdělávání navíc musí docházet každého půl roku na přezkoušení, které prokáže, zda má žák příslušné znalosti a dovednosti, a že tedy jeho výuka v individuálním režimu je adekvátní. To je z pohledu státu rozhodující, protože během tohoto přezkoušení se samozřejmě mohou vysledovat i případné nestandardnosti nebo komplikace, které by případně byly individuálním vzděláváním způsobeny. A pak je na to možné zareagovat už z úrovně kmenové školy, nebo i v součinnosti s námi.
Znovu se ale vrátím k situaci, kdy rodič na jednu stranu z nějakých zákonem stanovených důvodů přesvědčí stát, že pro jeho dítě je lepší domácí výuka a pak tuto výuku stejně svěří někomu jinému, navíc ve skupině. Vám to nepřijde jako paradox?
Těžko lze ale někomu zakazovat, a ani to vlastně není možné, aby se kromě rodičů do výuky zapojily i nějaké jiné osoby, nebo aby se žáci v individuálním vzdělávání účastnili i nějakých kolektivních aktivit, ve kterých se třeba věnují nějaké výtvarné činnosti, sportují, rozvíjejí sociální kompetence nebo se společně věnují rozvoji čtenářských nebo přírodovědných dovedností apod. Samozřejmě pokud by se ukázalo, že žáka systematicky vzdělává osoba, která nesplňuje zákonné požadavky, bylo by to porušení a důvod k ukončení individuálního vzdělávání. Pokud se ale například babička, bývalá učitelka, uvolí, že bude společně s vnukem, přihlášeným k individuálnímu vzdělávání, učit občas ve skupině i nějaké jeho kamarády, pak mluvit o nějaké ilegalitě by bylo neúměrně silné.
Dobře, ale rodič při žádosti o domácí výuku, kterou povoluje ředitel příslušné školy, musí zároveň doložit přesný důvod toho, proč by se jeho dítě mělo učit doma. Oficiálně může jít například o výjimečné nadání nebo psychické onemocnění či, a to je důležité, fobii z pobytu ve školním prostředí. Pak je tedy divné, když rodiče dítě s potvrzenou školní fobií vezmou a přesunou ho do jiné školy třeba někde „ve sklepě“. To vám nepřijde jako rozpor?
Pravdou je, že původně bylo individuální vzdělávání zamýšleno primárně pro žáky s nějakým větším zdravotním postižením nebo obecně pro žáky, u nichž je docházka do školy z jiných vážných důvodů objektivní komplikací. Postupem času ale k individuálnímu vzdělávání své děti začali přihlašovat i rodiče, kteří z různých důvodů nebyli spokojeni se vzděláváním v běžných školách, a individuální vzdělávání se jim jevilo jako vhodná alternativa. Pořád ale platí, že relevanci těch důvodů a oprávněnost požadavků na individuální vzdělávání na základní škole vždy posuzuje ředitel té původní – kmenové základní školy, do které je žák zapsán, a ten individuální vzdělávání buď povolí, nebo jej nepovolí, a nebo jej v průběhu ukončí. Samozřejmě pokud někdo jako důvod uvede fobii z kolektivu dětí a pak ten daný žák v rámci individuálního vzdělávání tráví většinu času v jiném kolektivu dětí, je zcela na místě oprávněnost individuálního vzdělávání znovu posoudit a případně na to zareagovat. Brzdné mechanismy existují.
Pokud by se ukázalo, že žáka systematicky vzdělává osoba, která nesplňuje zákonné požadavky, bylo by to porušení a důvod k ukončení individuálního vzdělávání.
