ANALÝZA JANA ŽELEZNÉHO | Globalizace se spolu s tím, jak se fragmentuje světový obchod, stává v hospodářské rovině lehce obstarožním pojmem. To však rozhodně neplatí o mezinárodní bezpečnosti, kdy se svět vskutku čím dál více proměňuje v onu „globální vesnici“. Příkladem za všechny může být obnovené partnerství mezi Ruskem a KLDR, reprezentované návštěvou Vladimira Putina v Pchjongjangu.
Novodobého ruského cara do náruče severokorejského vůdce nevehnala sousedská náklonnost, nýbrž obtíže při vedení válečných operací na Ukrajině. Jen málokterá událost tak věrně demonstruje stále silnější prolínání euroatlantického a asijského politického dění. To přitom představuje jev, na nějž si budeme muset chtě nechtě zvyknout.
Potemnělé letiště poblíž severokorejského Pchjongjangu, květiny, červený koberec a na něm nervózně se pohupující mladý muž zavalitější postavy. Tento vskutku nečekaný obraz přinesla světová média, když zobrazila jinak vždy sebejistě se tvářícího vůdce KLDR Kim Čong-una, čekajícího na ruský prezidentský speciál.
Ten měl kromě početné delegace vysoce postavených mocnářů bezpečně dopravit i jeho nového spojence, v zahraničí jinak ostrakizovaného Vladimira Putina. Tak se také stalo. Následovalo vřelé přivítání, květiny a první úsměvy v přilehlé hale, jež zahájily setkání s význačným geopolitickým rozměrem.
Oprášené „přátelství“
Pro Kimův režim se jednalo o ukázku vlastní prestiže a faktu, že izolace na mezinárodní scéně není natolik neprodyšná, jak se jeho protivníci snaží vykreslit. Pchjongjang se navíc nestává cílem takto vysoce postavených návštěv příliš často, a to zvláště v post-covidové éře. Komunistický skanzen se během ní téměř hermeticky uzavřel, ze strachu, že případné rozšíření nemoci by jeho již tak zdecimované zdravotnictví nebylo schopno ustát.
Po rozvolnění pravidel následovalo několik níže postavených návštěv, nicméně vítat hlavu jedné z jaderných velmocí světa, která sice již představuje pouze stín své dřívější sovětské slávy, stále však hraje roli významné regionální mocnosti s pozůstatky globálních kapacit, představovalo úplně jinou úroveň.
Nutno podotknout, že z dlouhodobého hlediska znamená toto setkání jistou renesanci mezi těmito dvěma zeměmi, dlouhodobě stojícími v opozici vůči panujícímu liberálnímu a na pravidlech založenému mezinárodnímu řádu, v jehož čele navzdory svému oslabení stále stojí Spojené státy.
Přestože svazky mezi Moskvou a Pchjongjangem byly obzvláště během stalinské éry minimálně na ideologické úrovni poměrně srdečné (Kim Ir-sen měl údajně dlouhé dny plakat nad skonem sovětského vůdce) a zachovaly si určitou dynamiku i v následujících dekádách během čínsko-sovětské roztržky, rozpad SSSR způsobil výrazné opadnutí zájmu nových vládců Ruska o tento kout země.
Sám Putin za téměř čtvrt století své vlády Severní Koreu navštívil pouze jednou, a to hned na začátku svého prezidentování v roce 2000. Tehdy jej ještě vítal otec současného vůdce, vyhlášený „hedonista“ Kim Čong-il.
